Malý vůz

Totální realismus. Nikoliv socialistický. Od jazyka, který věrně zachycuje snad všechny československé dialekty, přes prostředí dělnické Ostravy, ze kterého čpí kouř a saze, po samotného Miloně. Miloň, mladík dokonale průměrný, jenomže syn kulaka (ne že by ho to nějak dojímalo, je to jen jedna z výhybek v jeho životní a hlavně profesní dráze), prochází vojnou jen o stupínek lepší než PTP, odchází pracovat do Ostravy, aby si vylepšil kádrový profil (a taky co doma), snaží se přežít a moc si nezadat. Miloňovo přemýšlení o dilematu, jestli se přidat "k nim", nebo stát hrdě stranou, se podobá kyvadlu. S nepříliš velkým výkyvem, protože hlavní je stát na své vlastní straně. Dokud mu náhoda nepřihodí na kyvadlo zatraceně těžké závaží, které ho zákonitě rozkýve víc. Anotace pokládá otázku, jestli Miloň zůstane Miloněm. Na to je odpověď jasná: Miloň zůstane vždycky Miloněm. Autor dokázal úžasnou věc - udělat z typu, který by v naprosté většině literatury tvořil stafáž, bezejmenného člena party v pozadí, zajímavou hlavní postavu. Přitom Miloň není sympatický ani nesympatický, je to prostě ten chlap, kterých je všude plno a jako všichni má pár zajímavých historek, aniž by se něčím vymykal. Ztělesněné "takoví jsme byli (a jsme a budem)". Za zmínku (a za přečtení) stojí asociativní stavba vět, která je sice náročnější na pozornost, ale paradoxně pomáhá realistickému dojmu. Kolik promluv je v běžné řeči nedokončených, kolikrát člověk v polovině věty odbočí, a co teprve v myšlenkách, které se nakonec ani nedočkají vyslovení.