Jednohubka, přečtená za odpoledne - naštěstí, protože to byla celkem ztráta času. Jak již někdo trefně poznamenal, Viewegh píše, jako kdyby to už chtěl mít za sebou, a stejně tak jsem to já i četla. To je asi tak jediné v čem jsme na stejné vlně. Nezastírám, že nemám tohoto spisovatele ráda, rozhodla jsem se mu ale zase po čase dát šanci, a to hlavně proto, že jsem knihu dostala jako dárek a bylo by mi líto ji poslat dál nepřečtenou... Autor píše asi jako když jsme se spolužačkou na základce psaly společně román na pokračování - úroveň slohovky lepšího žáka osmé třídy. Je to dost autobiografické, což mi zde z nějakého důvodu vadilo. Asi mě prostě nezajímá Vieweghův osobní život, jeho zdravotní problémy, problémy s erekcí apod. Pokud cítí potřebu to ventilovat, možná by si měl psát spíš deníček. Jeho psaní mi navíc přijde oplzlé, a to nemám pocit, že bych byla nějak prudérní. Ale on píše jaksi ...úchylně..? Prvních padesát stran totálně o ničem, "vtipné" historky trapné. Hlavní nosný příběh by mohl mít velký potenciál, bohužel byl těžce odfláknutý, konec useknutý. Podtrženo sečteno - celkem zbytečná kniha.

Čtenářská jednohubka, kterou zvládnete za 2 hodiny. Je to typický Viewegh, tentokrát však méně zahořklý, zraněný a plivající, což knize velmi prospělo. Odlehčené a příjemné letní počtení.