Malé dějiny církve

Skvělá čtivá učebnice církevních dějin, která navíc křižuje žánr a krom historie dává zahlédnout i něco málo z církevního učení. Na druhou stranu je to "učebnice" a proto je třeba nemít velká očekávání. Poznámka pod čarou: Franzen je rozkošně zaujatý a některé historické postavy brání víc než by si zasloužily.

„Církev je dost široká a má místo jak pro askety, kteří usilují o dokonalost, tak pro slabé a nepatrné, kteří také mají dosáhnout spásy, protože Kristus zemřel i za ně. Církev tedy na jedné straně souhlasí s úsilím o dokonalost a podporuje je, to však nikterak neodporuje její povinnosti, aby byla vždycky a se vší láskou připravena sloužit i mase lidí. Každá jednostrannost znamená popření jejího závazného úkolu spásy; je to hereze v přesném slova smyslu. Nic neškodí církvi víc než všechno to, co ji činí malou a těsnou.“ Překvapivě často jsem při čtení této učebnice dějin měl pocity, které bych u literatury faktu nečekal. Tajit dech, hlasitě vzdychat nebo se nesouhlasně mračit do stránek – u podobných projevů se většinou přistihnu při konzumaci beletrie nebo knih o konkrétních lidských osudech. Může za to jistě téma, které je pro mě velmi osobní (Dějiny včelařství by ve mně asi podobná emoční hnutí nevyvolaly :-), ale také Franzenův styl; dějiny církve pouze nepopisuje, on nám je v jednotlivých kapitolách vypráví. Nestranně, ale se zaujetím. To by se mohlo zdát jako problém, protože non-fiction knihy by měly být objektivní, ale pokusit se podat celou cestu církve na necelých 400 stránkách jistě není možné bez osobního interpretačního klíče - už jen ve výběru osobností, témat, argumentů... Mně tento styl vyhovuje, udělal jsem s ním už v minulosti dobrou zkušenost (příkladem je třeba Judtova Poválečná Evropa nebo Gombrichův Příběh umění), jen je nutné mít stále na zřeteli, že výkladové a hodnotící části nejsou definitivní pravdou, ale podnětem k dalšímu přemýšlení a hledání dalších informací. Studium knihy mi bylo velmi užitečně: S řadou informací jsem se setkal vůbec poprvé, na řadu popisovaných etap jsem se po přečtení Malých dějin začal dívat jinýma očima, u řady osobností jsem si v duchu překreslil jejich představu o nich a zaznamenal si je k budoucímu prozkoumání (namátkou Savonarola, Erasmus nebo Luther). Také jsem ocenil, že se nejedná o církevní apologetiku, autor se držel zásady, že „každé společenství má nejdřív pátrat samo u sebe, v čem jsou jeho vlastní překážky a v čem je samo překážkou jiným, a to i katolická církev“. V jednotlivých kapitolách v dějinách církve se často vracel stejný motiv: byl jím téměř neustálý rozpor mezi svatým posláním církve a lidskou nedokonalostí v jejím uskutečňování v konkrétních podmínkách. To přináší nejen pocit zoufalství (jak to pořád dokola Bohu kazíme), ale i naděje (jak to je stále tak životaschopné, že to nejsme schopni pokazit definitivně, a že všude tam, kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost - řečeno slovy apoštola Pavla) a schopnost využít krize k novým formám spirituality. To byla pozitivní zpráva i pro mě, jakožto liberálního katolíka ve středoevropském regionu, který se smutkem sleduje, jak představitelé jeho církve ve svém obranářském a do minulosti obráceném pohledu ničí podstatu toho, co se (v dobré víře) snaží zachovat – pohled do dějin ukazuje, že církev povstala i z mnohem horších pádů a že tedy jistě přežije i naši dobu. Ještě jedna myšlenka, kterou jsem si zaznamenal: „K opravdovému církevnímu reformátoru patří charizma světce. Jen světec má sílu snášet záplavu lidské ubohosti a nabízet ji v oběť Bohu. Pravý reformátor se liší od nepravého právě tím, že je ochoten trpělivě nést kříž slabostí a chyb svých bližních a ani na nich neztroskotat, ani sám něco jiného nerozbít. Reformátoři šli přes staré tradice často s bolestně bezohlednou neúctou. Chyběl jim opravdový historický smysl, když se domnívali, že církev je možno reformovat obratem ruky. Byli schopni odstranit některé zlořády, ale nebyli s to přinést svatost a vnitřní ozdravení.“