Malá kniha o Ikigai

Jednou za cas si vyberu knihu teto povahy… na vychode maji a hlavne stale ziji jednim z nejdulezitejsich receptu byti. Inspirujeme to! Pomaha mi to, pokazde , kdyz me mele nas system.. hledam si diky temto moudrostem svuj vlastni..

Zpočátku mi přišlo roztomilé, jak autor vyjmenovává různé oblasti, kde jsou Japonci dobří. I když se to neblíží knížce, která by měla být nějak seberozvojová. Už vidím, jak někdo, kdo je smutný a nemůže vstát ráno z postele, zabere na hlášku:"Vstávej hodně brzy a najdi si něco, co Tě bude naplňovat...." Kdyby něco takového měl a kdyby toho byl schopný, tak už to určitě udělal. Postupně mě to začalo otravovat. Na jedné straně tvrdí, že se nemá hrát na body, ale jediné, co kniha obsahuje, jsou právě ty "body". Jmenovitě lidé nebo rody, které uspěly. Když k tomu připočtu, že se Japonsko potýká s vysokou sebevražedností (sebevraždy z přepracování mají vlastní termín), extrémním stárnutím populace a nízkou porodností, tak si říkám, co tu ten pán káže. I když mluví o vztahu přírodě, tak zmíní, že pro svatyni, která musí být kvůli tradici každých dvacet let přestavěná, se kácí 200 let staré cypřiše. Navíc jde o jednu z mála zemí na světě, která si trvá na lovu velryb (údajně kvůli vědě, ale je jasné, že kvůli jídlu). Pokud chce někdo korektně mluvit o Japonsku, tohle by tam mělo být diskutováno, a jestli to tam není, je to idealizace, která pro mě nemá valnou kvalitu.