Maják na severu

Maják na severu bych velmi pravděpodobně nikdy ani číst nezačala, a určitě bych jej nedočetla, nebýt doporučení mé kolegyně, která mi knihu předávala s nelíčeným nadšením. Proto mě velmi překvapilo, když jsem se s ní zhruba prvních sto stran trápila. Občas mi neseděl nějaký výraz, což jsem přičítala překladu, ale obecně mi příběh připadal zmatečný a nijak zvlášť zajímavý. Korunu tomu dodaly želvy nejen na Hebridách: jak se vůbec dokázaly v té zimě pohybovat, a podle knihy se navíc přesunovaly poměrně rychle – na želvy tedy určitě, soudím já. Naštěstí mě v tom čase už zaujala postava dvou M, jejíž osud a hlavně původ mě lákal mnohem více nežli dobrodružství hlavního hrdiny, takže jsem pokračovala, a nelituju. Rozuzlení jsem sice odhalila o něco dříve, než nám ho autorka naservírovala, ale podrobnosti jsem si v závěru ráda nechala vysvětlit. Není to má první kniha o cestování v čase, ani první scifi/fantasy vracející se do doby napoleonských válek. Ale teď už jsem i já přesvědčená, že stojí za přečtení. Zvláštní kniha, o tom žádná . . . „Pro lidi, kteří nad vámi stojí s bičem a tváří se u toho, bůhvíjací nejste kamarádi, mají v pekle vyhrazený samostatný kotel.“

Tahle kniha mě úplně nadchla, očarovala mě. Už od začátku mě okouzlil autorčin styl (čteno v angličtině), nedokážu popsat čím, ale prostě mi už dlouho něčí styl psaní nepřišel tak poutavý, evokativní, výmluvný, jako ten její. Děj byl taky moc zajímavý, napínavý, prodchnutý melancholií a hledáním něčeho, co člověk má už na dotek, ale pak se to zase rozplyne v mlze... Postavy všechny výborné, propracované, úžasně živé a skutečné. Z tohohle se budu ještě dlouho vzpamatovávat, a doporučovat všude kolem.