Madona zabijáků

Poslouchala jsem na ČRo, kde si ráda vyberu neznámé autory. Ale pro mě to byl tentokrát krok vedle. Chápu, že život v Kolumbii není lehký - drogy, smrt, násilí - úřady s tím vším asi mnoho nenadělají, je to realita. Přesto to na mě bylo moc, z více ohledů. Nemám nic proti homosexuálům, ale zde to zavánělo i něčím jiným, kolikpak let těm chlapcům bylo, to mi nějak uniklo. Jen, že byli velmi mladí a bohužel všeho tak znalí. A pak z pohledu víry mi připadá, že všechny své činy tito lidé ospravedlní tím, že budou vzývat Matku Boží či Boha samotného a všechno jim bude odpuštěno? Já to tak nemám. Vražda je v mých očích vraždou a nic ji ospravedlnit nemůže. Ale svět se mění a nejsme asi bohužel daleko od doby, kdy se na někoho škaredě podíváte a bude to váš pohled poslední. Toto vše jsou moje subjektivní názory a chápu, že jako svědectví o životě v jedné ze zemí Jižní Ameriky má kniha jistě svoji hodnotu. Jenom mě prostě neoslovila.

Román Madona zabijáků je syrovým, drsným a až šokujícím pohledem na život v Medellínu v Kolumbii. Autor nás vtahuje do prostředí, kde smrt neznamená téměř nic – je všudypřítomná, banální a stává se součástí každodennosti. Hlavní hrdina několikrát opakuje, že chodí po světě mrtvý, a stejně tak to platí i pro celé město. Všichni se tam pohybují mezi životem a smrtí, přičemž hranice je tenká, vrtkavá a mnohdy závislá jen na náhodě. Příběh ukazuje, jak se prostřednictvím zabíjení vyřizují účty – někdo pomstí bratra, jiný syna, další jen následuje logiku nekonečného řetězce násilí. To vytváří dojem bezvýchodnosti, skoro jako by šlo o jakousi ruskou ruletu, ve které přežití není výsledkem úsilí nebo zásluh, ale pouhého štěstí. Pro čtenáře ze střední Evropy může být taková realita těžko představitelná. Zatímco my smrt vnímáme jako zásadní a výjimečnou událost, v tomto příběhu se z ní stává cosi každodenního, nevyhnutelného a banálního. Právě v tom tkví síla knihy – je to syrové zrcadlo světa, který je nám cizí, ale přesto existuje. Madona zabijáků není lehké čtení. Je smutná, tíživá a neuhlazuje realitu. Ale zároveň je v ní něco opravdového, neokrášleného a tím pádem i hluboce působivého. Pro mě to bylo první setkání s takto drsným typem literatury – a přestože jsem chvílemi nevěděla, co si o knize myslet, zanechala ve mně silný otisk.