Lustr pro papeže

Samotná kniha je silná, syrová a důležitá. Jan Tománek v ní dokázal zachytit peklo normalizačních lágrů, o kterých se u nás stále mluví trestuhodně málo. Popis reality v Minkovicích, otrocké práce pro Preciosu, všudypřítomné šikany a bezmoci je drásavý a historicky zřejmě velmi přesný. Kniha výborně ukazuje, jak celá tato mašinérie začínala – systematickou dehumanizací "nepohodlných" lidí. Tím, že režim z mániček, duchovních, mladých rebelů či lidí s jiným názorem udělal nálepkami "vředy lidské společnosti", "chuligány" a "třídní nepřátele", připravil je o lidskou důstojnost a udělal z nich pouhé objekty ke zlikvidování. Kontrast mezi touhle brutalitou uvnitř lágru a bezstarostnou normalizační pop-kulturou venku funguje mrazivě dobře. O to větší zklamání a hořkost ve mně ale vyvolává autorovo současné veřejné působení. Je pro mě těžko pochopitelný paradox, že člověk, který s takovou empatií popsal systematické ponižování lidské důstojnosti, aroganci moci a mašinérii nálepkování nepohodlných lidí, dnes sám na sociálních sítích sklouzává k přesně takovému chování. Laciné vulgární urážení oponentů, nálepkování celých skupin dehumanizujícími výrazy jako "libtardi" či "levičáčtí progresivisté", a nulový respekt k odlišnému názoru bohužel zpětně vrhají stín i na poselství této knihy. Ještě smutnější je pak sledovat, s jakou škodolibou radostí hecuje své příznivce a baví se tím, když v komentářích kohokoli s jiným pohledem sprostě zadupávají do země. Jako by si sám liboval v roli dozorce... Člověk má z toho hořký dojem, že autorovi ve skutečnosti vůbec nešlo o obhajobu ponižovaných lidí, ale jen o věčný boj proti "systému" a "mainstreamu", ať už to zrovna znamená cokoliv – a že pan Tománek hlubší humanitní poselství své vlastní knihy vůbec nepochopil nebo to tak vůbec nemínil... V předmluvě k novému vydání autor varuje před tím, že lidé přicházející totalitu nevnímají a umí jen slzet nad starými příběhy. Je však obrovskou ironií, že sám autor nevidí, jak rychle se do základních mentálních vzorců totality – tedy rozdělování společnosti, nálepkování a ztrátě empatií k 'jiným' – sám propadá ve svém běžném veřejném vystupování.

Ja to tomuhle panovi nevěřím. Ne že by byl pobyt v komunistických kriminálech procházka růžovou zahradou, ale takhle drsný to v 70 - 80 letech nebylo. V 50.letech urcite, tomu se da věřit, ale za normalizace určitě ne. Za mě to je nesmysl vycucaný z prstu od A do Z. A žádný Míla neexistoval. Dostat 6 měsíců a sedět v 70.letech skoro rok prostě tehdy nebylo možný. Zastřelit vězně, co si šel pro míč taky ne. Nehledě na to, ze fotbal se u drátů proste hrát nemohl. A bachaři se "mimořádným událostem" vyhybali jako čert kříži. Chlastat ve věznici by si žádný bachař nedovolil. Za to by byl prokurátor okamžitě. A takhle by se dalo pokračovat dál a dál. Literárně to možná jde, ale obsahově to je blbost. Stránskému, Peckovi, nebo treba i Pelcovo ...a bude hůř to nesaha ani po podrážky. A tak je to u Tománka vlastně se vším.