Loutky

Nádherná knížka. Je zvláštní tohle psát - vzhledem k tématu, které nádherné vůbec není. Naopak, téma je srdcervoucí, silné, náročné, člověku nejednou ukápne slza, a hlavně příběh v člověku zůstane ještě dlouho po dočtení. Ale styl psaní, kterým je tahle kniha napsaná, je skutečně nádherný. Autorka dokázala příběhu vtisknout reálnou duši, jako by u toho sama byla, jako by se jednotlivých příběhů účastnila osobně. Kniha je neskutečně autentická, a proto nádherná.

Autorka se rozhodla napsat román z období 2. světové války a holocaustu. Vybrala si pět postav, které jak loutky na divadle postrkuje dějem, aby co nejvíc trpěly a byly ukázkovým příkladem, jak dějiny semelou obyčejného člověka. Sledujeme německého žida Gabriela, který má dvojčátka s árijkou Hannelore a na jeho postavě autorka popisuje peklo koncentračního tábora. Hannelore se stydí za svou nacistickou rodinu, pracuje v odboji a po válce se musí smířit s odchodem dcery do západního Německa. Dále zde sledujeme dvojici kamarádů (ročník 1930) z jednoho pražského činžáku žida Nathana a Němce Markuse. Na jejich příběhu je ukázkově dokumentováno, jak byli židé v protektorátu perzekuováni a jak se po válce zacházelo s Němci, než byli odsunuti. Pátou hrdinkou je Lola, dcera Hannelore, která se v roce 1958 rozhodne odejít z rozbombardovaných Drážďan a začít nový život. Ti, kteří nemají načtené romány z tohoto období (např. Lustiga, Frýda, Škvoreckého), budou tímto románem nadšeni. Na mě působí moc vykalkulovaný. Autorka používá krátké až filmově pojaté scény, v níž se odehrávají jen krátké úseky ze života postav, a snaží čtenáře dojmout hrůzami, které hrdinové snášejí. Někdy tlačí až moc na pilu. Poznámka na okraj: židé už na podzim 1941 museli odevzdat telefonní aparáty, je tedy nemožné, aby matka Nathanovi 27. května 1942 telefonovala do bytu.