Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939)

Kniha, která krásně dle názvu shrnuje nejen období konce let čtyřicátých, ale také vykládá o období let dvacátých a dále. Na základě politických a sociálních dějin rozvíjí dějiny literární, které jsou neméně důležité. I přes vypjatost daného období je jasně patrná literární živost a neutuchající touha vyjádřit svou myšlenku. Spíše by se naopak dalo říci, že politická a sociální situace byla hnacím ventilem pro tvorbu nejrůznějších článků a děl. Jaroslav Med vyložil a shrnul problematiku tohoto období a vyložil jistá úskalí vyskytující se v literárním životě. Je zde obsaženo velké množství informací, ale i tak je dílo velmi čtivé, poskytuje i další náměty k přemýšlení.

Skvělá kniha s obrovským přesahem a zároveň příklad, jak má vypadat objektivní historická publicistka. K autorovi a jeho popisu vlastně celé první republiky (přesah zpět, hluboko na začátek 30. let je velmi užitečný) jsem přistupoval s jistou nedůvěrou z důvodu jeho deklarované katolické orientace, ale byly to obavy zbytečné. Jaroslav Med je totiž vyvážený nejen co se týká první republiky, kterou popisuje se všemi chybami a nedostatky, ale na druhou stranu i se značnou mírou pochopení jejího významu v širším kontextu doby. Navíc nepřímo ukazuje, jak bohatý a mnohotvárný život tato první republika v umění (s literaturou na prvním místě) představovala a kolik toho za její v podstatě krátké období vzniklo. Jenže kromě jejich předností a slabin ukazuje, kdo byli její nejúpornější vnitřní nepřátelé. Kromě sudetských Němců a komunistů, bezduše se řídících direktivami tu z Berlína tu z Moskvy to byli - katolíci, jejichž představiteli v tomto díle jsou především tzv. katoličtí spisovatelé a básníci. Med cituje nejen Durychovy, Renčovy a Demlovy útoky přímo na Karla Čapka, ale vzedmutí jejich nenávisti vůči republice po Mnichovu, ale vlastně i vůči celému národu. Nejlépe to vyjadřuje obsah pastýřského listu pražského kardinála Karla Kašpara ze dne 11. října 1938 (s doslovnými citacemi) který dokonale souzní s přístupem Václava Renče, Františka Lazeckého a Josefa Kostohryze, kteří vnímají Mnichov jako porážku národa, který se odvrátil od katolické církve, čímž se "zpronevěřil Božím záměrům" a stihl ho za to Boží trest. V tomhle jejich hodnocení je znát hluboké uspokojení a taky představa, že nyní nastal jejich "čas". Autor ukazuje, jak onen zlom, daný krizí hodnot ukázal, Čapkovými slovy, kdo byl kdo. Doslovný citát jsem uložil k stránkám samotného Karla Čapka, i když si myslím, že už je dnes všeobecně známý. Za součást kvalit knihy pokládám její čtivost i jazyk. Co mě ale velmi znepokojilo je skutečnost, že onen přístup, který naprosto pregnantně popisuje na zcela faktografické bázi Jaroslav Med se objevil v českém prostředí znovu. A tentokrát má přesah do současnosti. Ano, mám na mysli například onu "podivnou" knihu autorského společenství Podiven (Pithart, procházka, Odtáhal) Češi v dějinách nové doby (1848-1939). Jejich argumentace a místy až hysterická kritika např. první republiky je úplně stejná (snad bez onoho antisemitismu), jako v případě všech těch, kteří uštvali Karla Čapka. Kniha Jaroslava Meda pro mě má nejen z tohoto důvodu dost zásadní význam, protože společně s publikacemi Evy Hahn ukazuje ne sice absolutní, ale objektivitě se nejvíc blížící pravdu a řada drobných vyjádření jen tak mimochodem, kterých si často ani nevšimnete. Je to třeba ona poznámka (nevím přesně koho), kdo poukazuje, jaký podíl na nástupu Hitlera k moci v Německu měli ti, kteří jsou ještě dneska řazeni mezi jeho oběti - němečtí komunisté. Takže pokud se někdo bude chtít seznámit s dějinami první a druhé republiky, ať sáhne po této kize společně s Pacnerovými Osudové okamžiky Československa. Pak totiž snadno rozpozná rozdíl od většinou oproti konjukturálně, ideologicky a často skrytě osobně motivovaným velkohubým dílům jiných. Těch je ovšem v našich nakladatelstvích bohužel v posledních víc jak pětatřiceti letech mnohem víc, než knih, jako je tato.