V současné tuzemské beletrii se objevuje poměrně dost próz, které bývají charakterizovány — ať už svými autory, nebo literární kritikou — jako apokryfy či apokryfní. Tyto prózy se totiž zakládají na subverzivním a kontroverzním přepracování známých příběhů, čímž se řadí k tradici, za jejíž počátek se v českém kontextu obvykle považují především texty Karla Čapka vydané v Knize apokryfů v roce 1945. Monografie se však nezabývá literárními apokryfy v historické perspektivě, nýbrž je nahlíží jako specifický žánr intertextuality. Autor se pokouší postihnout architext literárních apokryfů a hledá jejich společné, příbuzné či podobné vlastnosti v různých strukturních rovinách.