Linie krve

Zatoužila jsem zarelaxovat si u nějaké paranormální detektivky a Tanya Huff se svou „Linií krve“ byla příhodně na ráně, tedy po ruce. Tentokrát prakticky neopustíme ulice Toronta a Vicki se kromě obvyklých zdravotních a srdečních problémů bude muset potýkat s novým nepřirozeným sokem: egyptskou mumií. Kdo se teď začal těšit na potácejícího se, chrčícího, zafačovaného, krvelačného zombíka, toho rovnou zklamu: pradávné monstrum není pojato vyloženě tradičním stylem a jakkoliv zvládne nadělat mnoho mrtvol, jeho metody jsou relativně decentní – žádná vyhřezlá střeva a srdce vytržená zaživa z těla. Starověký nepřítel nasadí pořádného brouka do hlavy i obvykle sebejistému upírovi Henrymu a těžkou zkouškou projde také torontský policejní sbor. Román je tradičně čtivý, hluchých míst je poskrovnu (pro mě to tedy byly hlavně romantické cancy, jiným však mohou přijít záživné). Zvláště druhá polovina letí jako splašená a ve finále jsem zase jednou vyskakovala z tramvaje málem zavřenými dveřmi, jak jsem byla zažraná. Redakčně je knížka velmi dobře ošetřená, nenašla jsem snad jediný překlep, v živých dialozích potěšily normální vulgarismy místo korektního nesmyslu „do prčic“ a po stránce překladu jsem měla problém jen s „Toronto Maple Leafs“, hokejovým klubem zde uváděným zkráceně coby „Listy“, což ve mně vyvolávalo utkvělou představu nějakého novinového plátku. „Linie krve“ je solidní a příjemný odpočinkový nadprůměr: žádný zázrak, žádná přidaná hodnota, ale jsem spokojená – co jsem očekávala, to jsem dostala a možná i malinko navíc.

Tady máme pro změnu padoucha staroegyptského kněze. Příjde mi trochu prvoplánové, jak je každý díl věnovám jinému typu "strašidla". Jako kdyby si autorka řekla: tak o jakém bubákovi jsem zatím nepsala? Á už vím - o mumiích. Ale jinak dobrý, klasická detektivka s trochou paranormálna, nejlepší jsou asi situace kdy se bojuje o to, kdo je větší chlap :-)