Lincolnova dálnice

Tohle je kniha, která klame tělem. Hlavním plusem je jazyk, kterým je příběh vyprávěn; s nadhledem a vtipem a lehkým odstupem, spolu s velmi dobrým překladem byla radost knihu číst. Zprvu jsem si říkala, dobře napsané, ale ne moc pravděpodobné. Jenže na konci (a ten konec je opravdu nečekaný a dost mě vzal za srdce) mi vyplynulo něco jiného: Nadhled, vtip, lehkost nás ukolébají, že jde o takovou milou, laskavou a vtipnou road movie, ale po přečtení mi došlo, že ten obsah není zase tak moc laskavý a milý. Je prostě takový, jako život sám. Drsný příběh, vyprávěný lehkým jazykem. Oproti Gentlemanovi v Moskvě autor přitvrdil, aspoň pro mě. Gentleman byl napsán stejně chytrým a vtipným jazykem, ale vyzněním to byla spíš pohádka, či pohled přes růžové brýle. Tady máme čtyři kamarády (včetně toho malého chytrého prcka), z nichž každý se od toho druhého liší, jak jen se mohou lidé lišit. Osudem, povahou, vzděláním, názory, co je správné, čestné a co ne. A každý si prosazuje to své – a myslí si, že je prosazuje správně a morálně. Stejné události rozdílným pohledem mi nakonec přivodily v závěru malou depku. Kdo byl mým favoritem? Já nevím!! * „ Na fotkách je zvláštní, pomyslel si Woolly, na fotkách je zvláštní to, že zatímco vědí úplně všechno, co se stalo do chvíle, než jsme je pořídili, nemají absolutně žádné ponětí ohledně toho, co přijde dál. A přesto, jakmile nějaký snímek zarámujete a pověsíte ho na zeď, pokud se na něj podíváte dostatečně zblízka, uvidíte všechno to, k čemu mělo dojít vzápětí. Všechny ty věci-nevěci. Věci, které nikdo nečekal. A nezamýšlel je. Věci, které byly nezvratné.“ * „Člověk ale nesmí spěchat, pomyslel si Woolly, když se záclony v okně pohnuly, mezerami mezi podlahovými prkny začala prorůstat tráva a po nohách stolu se začal plazit břečťan. Protože ten nejkaždodennější den si zaslouží být prožit tím nejpomalejším možným tempem – tak, že si každý jeho okamžik, každý zlom i každý zvrat událostí zapamatujete do toho nejmenšího detailu.“

To je tak, když má Emmett jasný plán na cestu, ale okolnosti ho neustále a pořád posunují jinam. Obzvlášť když se ta okolnost jmenuje Vévoda a je to svérázný kamarád z pasťáku. Dostává sebe i Emmetta do situací, kdy se ukazuje jejich charakter a my je lépe a lépe poznáváme. A ačkoliv jsme s nimi na cestě jen deset dní. Poznáme je opravdu důkladně. Chlapci se střídají ve vyprávění a kromě aktuální situace nám vypráví i svoji minulost a to jak se dostali tam, kam se dostali. Je to neobyčejně lidské a laskavé čtení. Nesmím zapomenout na Sarah a Sally. Jedna je sestra a druhá kamarádka a nebýt jich, nejspíš by to s chlapci dopadlo hůř. Zároveň je jejich roadtrip takový drobný cestopis, Lincolnova dálnice existovala. Ke shrnutí děje bych použila Woollyho slova no tom, co by bylo absolutně nádherné: "Prožít ten úplně nejnekaždodennější den." A to se tomuhle příběhu fakt povedlo.