Lily and the Octopus

Autobiografický, hodně divný, smutný příběh. I když je to smutné a silné téma, tak mě to moc nebavilo. Když se totiž objeví "chobotnice" u jakéhokoliv zvířete nebo u člověka nikdy už nic není jako dřív. Nejradši bych rovnou napsala, že je to v pr.... ať už to pak dopadne dobře nebo špatně... I tak doporučuji

Jako první hodnotící jsem Lily vrhla do modrých sfér, dlužím jí tedy vysvětlení. Knížka to totiž není špatná - začínala slibně a skončila zdárně, jenom ta pasáž mezi tím se podivně vlekla, jak se autor babral v původně silném námětu, až ho rozbabral definitivně. Na začátku stojí Ted, čtyřicetiletý spisovatel na volné noze, který se užírá samotou, aniž by si to ovšem uvědomoval: po rozpadu posledního vztahu není schopný navázat novou známost, nemá práci, kam by mohl docházet, bydlí daleko od rodiny, a jedinou společnost mu tak dělá jeho jezevčice Lily (a psycholožka a kamarád ze studentských let..., no, mohl na tom být hůř). A pak ho najednou vytrhne z všednodennosti zjištění, že se Lily na hlavě uchytila ne-tak-úplně-chobotnice a že je třeba trochu ožít a začít jednat... Celou situaci podbarvuje láska člověka ke psu a tahá za ty správné strunky - odvádí pozornost; než se čtenář naděje, už vězí v kalných vodách honu na chapadlatou čarodějnici a neví, jestli se pomátl Ted, anebo autor. Tady příběh ztrácí nit, kouzlo i spád a ani solidní (ve smyslu nejlepší možný) konec už nedokáže nastolit, co bylo nikoli ztraceno, nýbrž nestoudně zahozeno. Pokud jste četli Jasno lepo podstín zhynu, Lily a chobotnici se vyhněte, protože (byť lehká) podobnost témat vás snadno ponoukne ke srovnání, z něhož Rowley prostě nemůže vyjít se ctí. V opačném případě se vám však nabízí dojemný příběh, který, nehodláte-li od něj čekat příliš, má potenciál oslovit každého pejskaře či milovníka zvířat (až na milovníky chobotnic), a nejen je.