Lilith

Lilith je vlastně takovým pokračováním Bible. Alegorie života, smrti a života poté. Mluví o pravdě, o lži, o nevědomí, v němž se člověk nalézá, a o vědomí, do něhož musí dospět a probudit se. Zprvu se tváří jako Alenka v říši divů pro dospělé, jak někdo zmiňuje níže, záhy se však text přesouvá do ryze filozofické a teologické roviny, kterou už neopustí, jen prohlubuje. A tady jsem začala narážet. Co autor popisuje jako svobodu a lásku, já viděla jako otroctví a slepou podřízenost. Co autor popisuje jako otroctví a zlo, já viděla jako individualismus a snahu být, čím člověk chce být, bez ohledu na to, čím ho chce mít okolí. Také mi byla silně proti srsti ta křesťanská fascinace smrtí, kdy pozemský život je jenom přechodným nedůležitým obdobím a až smrtí začíná ta velká hra, to skutečně důležité. Až smrtí se člověk probouzí do skutečného života. V zásadě jsem tedy s knihou narazila tam, kde jsem narazila i s křesťanstvím samým. Můj názor na život, jednotlivce, smrt, dobro a zlo je zkrátka příliš odlišný a z těchto idejí mě mrazí v zádech. I mě by Mara musela podrobit spoustě mučení, než by mě zlomila a já se podvolila. Literárně jde ale o dílo na vysoké úrovni. Autorova fantazie je prakticky nekonečná, jazyk květnatý, poetický. nádherný. V zásadě jsem dočetla jen kvůli tomu.

Nádherný alegorický příběh o lidském putování, klamu a hledání pravdy, podstatě Zla a především Smrti a Znovuzrození. Nemohu se vyhnout srovnání s Komenského Labyrintem světa a rájem srdce, ze kterého ovšem MacDonaldova Lilith vychází jako absolutní vítěz - zatímco Komenský se spokojuje s povrchním popisem všelijakých lidských nectností a nešvarů, MacDonald proniká mnohem hlouběji do dění uvnitř lidské duše, které za těmito jevy stojí, a hledí na ně se soucitem, pochopením a jistotou, že tato zla jsou pouhou vývojovou fází, která nutně dřívě nebo později musí být překonána. Taktéž pozitivní, i když poněkud otevřené, vyústění příběhu přesahuje veškeré meze náboženského moralizování a překvapivě živým jazykem popisuje alespoň některé aspekty mystické zkušenosti, jinak ze své podstaty nepopsatelné. A aby toho nebylo málo, to vše je zasazené do poutavého příběhu se silně tajemnou atmosférou, jakou dokáže vykouzlit jen málokterý autor (srovnatelnými kvalitami v tomto směru oplývá třeba Gustav Meyrink nebo z moderních autorů snad Michal Ajvaz). Nadto, přestože autor využívá některé postavy z hebrejské mytologie, dílo je kulturně neutrální, neobsahuje žádné odkazy na křesťanské či antické autory a tedy je dobře stravitelné i pro čtenáře bez širšího intelektuálního zázemí v těchto oblastech (narozdíl od tak mnoha jiných alegorických románů). Celkově se tedy jedná o nejen čtivý, ale poučný, estetický a duchovně povznášející zážitek a kniha získá čestné místo mezi nejlepší beletrií mé knihovny.