Liliputin

Pět povídek, které autor napsal v zuřivé reakci na letošní ruskou okupaci.... samozřejmě, že autorovi rozumím, cítíme to (téměř) všichni. Ale v těch povídkách bohužel není nic moc jiného, jen ta zuřivost a nadmíra sprostých slov, které ale trčí do prázdna. Chápu, že se k situaci na Ukrajině chtěl nějak vyjádřit, ale kdyby zaznamenal své pocity přímo, asi by to bylo lepší. Napsáno zručně, ale - i přes sílu tématu- je to prázdné. Velmi si cením autorovy knihy Dějiny světla a s každým jeho dalším počinem marně čekám stejný zážitek. Možná moje chyba.

Já jsem od Jana Němce zatím nic nečetla, toto bylo moje první setkání. Navíc taky moc nečtu povídky. Ale tady mi to sedlo. Nevím, jestli kniha bude aktuální i za pár let, ale teď se mi líbila. Všechny povídky měly "šmrnc", ale nejvíc se mi líbila Zoe. Ta nastavuje zrcadlo západní společnosti - hlavní hrdinové jsou naštěstí Němci, takže si možná můžeme myslet, že nás se to zatím tolik netýká. A luxusní bylo propojení povídek motivem auta - přičemž auto dobře charakterizuje i hlavní hrdiny povídek: je tu super luxusní auto s koženými sedačkami, stará kradená dodávka, bílé audi, starý pick-up i nová tesla.

Velká očekávání a nakonec tak trochu průměr. Něco mě zaujalo, něco takové nijaké...

Po výborných románech Dějiny světla a Možnosti milostného románu se Jan Němec vrátil k formátu povídky. Autor se s novou sbírkou do určité míry distancoval od svého dřívějšího názoru, podle kterého by literatura neměla reagovat na nejaktuálnější události, a v pětici povídek zpracoval téma navýsost aktuální – současnou válku na Ukrajině. Samozřejmě se vyrojila spousta ohlasů ve stylu ,,tenhle hlas si z toho našeho teplého bezpečného místečka nemáme právo brát.“ Mně osobně nepřišly povídky zrovna nejvybroušenější, oceňuji ale odvahu přijít v české literatuře s něčím novým a velmi aktuálním. Přijmeme-li tezi, že by literatura měla na události reagovat s odstupem (tezi, kterou paradoxně hájil samotný Němec), točila by se česká literatura ve stejném slepém kruhu jako český film, produkující již nejmíň dvacet let stále a stále průměrné snímky z období okupace, osmašedesátého a normalizace. A česká literatura k tomu bohužel sklouzává taky.