Tohle je v pořadí pouze druhá kniha lékaře, psychoterapeuta a spisovatele českého původu Stanislava Grofa, kterou jsem četla (mám ještě v knihovně Psychologii budoucnosti, na kterou se chystám). Když před několika lety natočil Viliam Poltikovič seriál pro ČT věnovaný smrti, tato problematika mě tehdy zcela míjela, byla zkrátka mimo oblast mých tehdejších osobních témat. Ale čas nazrál a patrně vzhledem k přibývajícímu věku se smrt dostala konečně do mého zorného pole jako něco, čemu je třeba věnovat plnou pozornost a myšlenky. Pro nemocné a velmi staré lidi je přítomna takříkajíc hned za rohem, ovšem tato bezprostřednost je pouze kvantitativního rázu. Všichni se k ní blížíme, nikdo z nás neunikne. A protože synchronicita pracuje spolehlivě, kniha Stana Gofa přišla jako na zavolanou. Musíme žasnout nad otevřenou myslí a šíří záběru tohoto nonkonformního a novátorského vědce, ať už je náš postoj k jeho terapeutickým metodám jakýkoliv. Toto dílo upřímně doporučuji všem, kterým se kmotra s kosou cpe z nevědomí do vědomí, komu ztěžka dýchá do levého ucha a kdo se na ni necítí ještě zcela připraven. Vybrala jsem několik citátů, jež ve mně zanechaly silný dojem, jej jich hodně moc, ale koho to zajímá, prokouše se tím. Komu se to i přes zájem číst nechce, nechť si raději přečte rovnou celou knihu, neboť je nabitá informacemi celá a to vrchovatě. Odborníci na duševní zdraví, kteří vyvinuli specifické metody psychologické podpory a poradenství při různých druzích emočních krizí, stále ještě nedokážou účinně pomoci umírajícím při jejich přechodu. V důsledku toho se nedostane účinné pomoci těm, kteří čelí té nejhlubší ze všech krizí, jakou si lze jen představit a která zasahuje zároveň biologickou, emoční, mezilidskou, společenskou, filozofickou i duchovní stránku člověka. Toto vše probíhá v mnohem širším kontextu kolektivního popírání pomíjivosti a smrtelnosti, pro západní průmyslovou civilizaci tak charakteristického. (…) Filmy a televizní pořady smrt ještě více trivializují, na násilí vydělávají. Ustavičné umírání, zabíjení a vraždění předvádějí jako součást zábavných žánrů, a divák se postupně stává imunním vůči citovému působení smrti. Je zcela zjevné, že životní podmínky v moderních technologicky pokročilých zemích neskýtají lidem stojícím na prahu smrti žádnou ideovou ani psychologickou podporu. --- Moderní výzkum vědomí ukázal, že nejvýznamnější faktor, jímž se liší tyto kulturní postoje, není nadřazenost materialistické vědy nad primitivní pověrčivostí, nýbrž hluboká neznalost, pokud jde o holotropní stavy vědomí. Jediným způsobem, jak lze monistický materialistický světonázor západní vědy udržet, je potlačování a mylná interpretace ohromného množství pozorování nashromážděných výzkumem lidského vědomí, ať už je zdrojem těchto informací historie, antropologie, komparativní religionistika či různé oblasti moderního výzkumu, jako je například parapsychologie, thanatologie, psychedelická terapie, smyslová deprivace, prožitková psychoterapie či práce s jedinci procházejícími psychospirituální krizí (spiritual emergency). Systematické prožívání různých druhů holotropních stavů, které jsou základní složkou rituálního a duchovního života starověkých a domorodých kultur, vede nevyhnutelně k takovému chápání povahy reality a vztahů mezi vědomím a hmotou, které se zásadně liší od toho, čemu věří lidé žijící ve společnostech technologických. Ještě jsem nepotkal žádného západního vědce, který absolvoval intenzivní práci s holotropními stavy, a ještě i poté zastával vědecký světonázor, který se v současné době vyučuje na západních univerzitách. --- Transpersonální prožitky mají mnoho podivných rysů, jež otřásají těmi nejzákladnějšími metafyzickými předpoklady karteziánsko-newtonovského paradigmatu a monistického materialistického světonázoru. Badatelé, kteří tyto úchvatné jevy studovali a/nebo osobně prožili, si uvědomují, že snahy hlavního proudu vědy zavrhnout je jako bezvýznamné výplody lidské fantazie a představivosti či jako halucinace – jako nahodilé produkty patologických mozkových procesů – jsou naivní a nepatřičné. Jakékoliv nestranné studium transpersonální sféry lidské psýché musí dojít k závěru, že její existence zásadně zpochybňuje nejen psychiatrii a psychologii, ale i filozofii západní vědy a všeobecný světonázor průmyslové civilizace. --- Tradiční akademická věda popisuje lidské bytosti jako vysoce vyvinutá zvířata a myslící biologické stroje. V běžném stavu vědomí se pozorovatelům jevíme jako newtonovské objekty skládající se z atomů, molekul, buněk, tkání a orgánů. Ale transpersonální zážitky v holotropních stavech jasně ukazují, že každý z nás může prokázat vlastnosti pole vědomí, přesahujícího prostor, čas a lineární příčinné souvislosti. Lidské bytosti tak lze popsat novou definicí, která vzdáleně připomíná částicově-vlnový paradox moderní fyziky. Podle ní jsou lidé paradoxní bytosti skládající se ze dvou vzájemně se doplňujících (komplementárních) rysů: lidé mohou vykazovat vlastnosti newtonovských objektů a zároveň i vlastnosti nekonečných polí vědomí. Přiměřenost každého z těchto popisů záleží a tom stavu vědomí, ve kterém svá pozorování uskutečňujeme. Tělesná smrt, jak se zdá, ukončuje aspekt naší bytosti popsaný jednou polovinou této definice, zatímco ten druhý se naplno projeví." --- Součástí knihy je i několik kazuistik pacientů v posledním stadiu rakoviny, jimž byla poskytnuta psychedelická terapie s překvapivými, blahodárnými výsledky. Největší pozitivní vliv mělo podání LSD či DPT na prožívání strachu ze smrti, úzkosti, těžkých depresí, pocitů opuštěnosti a bezvýchodnosti, poškozených mezilidských vztahů, ale i tělesných bolestí, které v některých případech zcela vymizely, ačkoliv nereagovaly ani na vysoké dávky silných narkotik. Mě nejvíce oslovilo svědectví Joan, ženy umírající na rakovinu žaludku. To, co sepsala o svých zážitcích ve změněném (holotropním) stavu vědomí po aplikaci LSD mi je velice blízké. Téměř totožné uvědomění jsem prožila osobně také.

Zajímá vás problematika smrti? Tady se o ní dozvíte dost. Nejen o teoretických znalostí, tedy např. o tom, co jsou Tibetské knihy mrtvých nebo "tanec smrti", ale i o tom, jaké zážitky jsou se smrtí jako takovou (resp. s její blízkostí) nebo o tom, jak může psychedelická terapie zcela pozměnit pohled na smrt a (ne)strach z ní.