Lidé, kteří mají rádi psy, mají rádi lidi, kteří mají rádi psy

Tady ta knížka s roztomilým obalem mě zaujala na první pohled. A když pak knihu čtete, tak každá kapitola začíná obrázkem některého pejska s páníčkem právě z obalu. To mi přišlo správňácký. Laskavý příběh o tom, že díky jednomu malému pejskovi bude váš svět o hodně větší Nick Duerden byl vždycky spíš kočičí typ, proto ho pořízení psa v jeho čtyřiceti letech poněkud zaskočí. Borderteriérka Missy má být nejen rodinným mazlíčkem, ale hlavně terapeutickou oporou – má pomoct Nickovi znovu se začlenit do společenského života po dlouhé nemoci. Hlavní hrdina chodí každý den do parku venčit svou fenku Missy, má nějaké psychické potíže a tak mu to pomáhá. V parku naráží každý den na známé i neznámé páníčky s pejsky a díky tomu má možnost přijít do styku s jinými lidmi, jelikož pracuje z domu. Kniha Lidé, kteří mají rádi psy, mají rádi lidi, kteří mají rádi psy je o vztazích a přátelství, lásce a ztrátě, o rozmarech středního věku a hluboké útěše, kterou přináší pouto mezi člověkem a zvířetem i mezi lidmi navzájem. Je o hledání vlastního místa ve světě potom, co jsme se ztratili sami sobě, a o tom, že i když se na horizontu srocují temné mraky, čeká za nimi další dobrodružství. Jen je třeba jít mu odvážně vstříc. Kniha měla pomalé tempíčko, a plyne v takové stejné rovině,na začátku jsem měla problém se trochu začíst. Jsou tam věci nad, kterými se člověk zamyslí, ti lidé se prakticky znají jen z parku a díky setkání a hovorům se dozvídáme víc z jejich života a jednou prožijeme malé dobrodružství. Doporučuji všem kdo má rád nejen pejsky, ale i tenhle tip příběhů. Jste psí nebo kočičí typ? Já spíš kočičí, ale ráda bych si časem pořídila druhého pejska. Za zaslání knihy k recenzi v rámci #spolupráce děkuji @jota a luciepise 3,5/5

Kniha mi byla poskytnuta v rámci spolupráce s nakladatelstvím Jota za účelem recenze. Nick Duerden byl spíš kočičí člověk, ale to jen do doby, než se součástí jeho života stala fenka Missy. Tohle chlupaté štěstí nejenže se stane právoplatným členem rodiny, ale také Nickovi pomůže se socializací. V psím parku se mezi páníčky totiž odehrávají větší dramata, než by člověk řekl. Na stylu psaní je hodně vidět, že je Nick Duerden novinář. Příběh totiž nepostupuje chronologicky, ale autor si přeskakuje mezi minulostí a přítomností tak, jak se mu zrovna hodí. Kromě toho se několikrát vrací k určitým informacím, které už zazněly dříve, což je způsob, kterým jsou často psány právě novinové články. Ale k mému překvapení ani jedna z těchto věcí neubrala knize na čtivosti. Čekala jsem, že se bude jednat o soubor samostatných příběhů, které bude propojovat hlavní postava, ale nakonec jsem dostala spíš příběh hlavního hrdiny, který byl občas okořeněný příběhem jiných lidí. Ale to vůbec nevadilo, protože se jedná o zajímavý příběh. Navíc je minimálně částečně autobiografický, což ho dělá ještě poutavějším. A některé části knihy jsou tak překvapivé, že do teď přemýšlím nad tím, jestli se skutečně staly, nebo to vzešlo čistě z autorovy fantazie. Předpokládala jsem, že z příběhu budu nadšená a taky jsem. Ale je o dost emotivnější než jsem čekala a ty emoce nejsou vždycky pozitivní. Je tady i hodně smutných věcí, ale ty k životu patří a tak nějak dělají příběh skutečnější, takže je dobře, že se je autor rozhodl nevynechat. Když jsem začala číst, přišlo mi, že postavy jsou popsané spíš povrchově a asi to tak má i působit, aby to podtrhlo celou tu myšlenku náhodných lidí, kteří se potkávají při venčení. Ale ve skutečnosti jsou popsané docela do hloubky, jen takovým nevtíravým způsobem, že to člověk vnímá spíš jen podvědomě, což je možná nejlepší způsob, jak uchopit popis postav. Lidé, kteří mají rádi psy, mají rádi lidi, kteří mají rádi psy vypráví o lásce ke zvířatům a o mezilidských vztazích. Je to nádherný příběh, který v člověku dokáže vzbudit emoce a možná mu i trochu pozměnit pohled na svět. Doporučuji všemi tlapami.