Lidé, kteří mají rádi psy, mají rádi lidi, kteří mají rádi psy

rozkošná knížka pro všechny pejskaře. i když je to nakonec spíš víc deník autora, který si pořídil psa málem omylem, ale díky němu se dostává ze své ulity mezi lidi. v psím parku se dá zažít víc socializace, než by jeden čekal. občas trošku mátly časové prostřihy, ale nic, co by čtenář psychicky nezvládl.

Kniha mi byla poskytnuta v rámci spolupráce s nakladatelstvím Jota za účelem recenze. Nick Duerden byl spíš kočičí člověk, ale to jen do doby, než se součástí jeho života stala fenka Missy. Tohle chlupaté štěstí nejenže se stane právoplatným členem rodiny, ale také Nickovi pomůže se socializací. V psím parku se mezi páníčky totiž odehrávají větší dramata, než by člověk řekl. Na stylu psaní je hodně vidět, že je Nick Duerden novinář. Příběh totiž nepostupuje chronologicky, ale autor si přeskakuje mezi minulostí a přítomností tak, jak se mu zrovna hodí. Kromě toho se několikrát vrací k určitým informacím, které už zazněly dříve, což je způsob, kterým jsou často psány právě novinové články. Ale k mému překvapení ani jedna z těchto věcí neubrala knize na čtivosti. Čekala jsem, že se bude jednat o soubor samostatných příběhů, které bude propojovat hlavní postava, ale nakonec jsem dostala spíš příběh hlavního hrdiny, který byl občas okořeněný příběhem jiných lidí. Ale to vůbec nevadilo, protože se jedná o zajímavý příběh. Navíc je minimálně částečně autobiografický, což ho dělá ještě poutavějším. A některé části knihy jsou tak překvapivé, že do teď přemýšlím nad tím, jestli se skutečně staly, nebo to vzešlo čistě z autorovy fantazie. Předpokládala jsem, že z příběhu budu nadšená a taky jsem. Ale je o dost emotivnější než jsem čekala a ty emoce nejsou vždycky pozitivní. Je tady i hodně smutných věcí, ale ty k životu patří a tak nějak dělají příběh skutečnější, takže je dobře, že se je autor rozhodl nevynechat. Když jsem začala číst, přišlo mi, že postavy jsou popsané spíš povrchově a asi to tak má i působit, aby to podtrhlo celou tu myšlenku náhodných lidí, kteří se potkávají při venčení. Ale ve skutečnosti jsou popsané docela do hloubky, jen takovým nevtíravým způsobem, že to člověk vnímá spíš jen podvědomě, což je možná nejlepší způsob, jak uchopit popis postav. Lidé, kteří mají rádi psy, mají rádi lidi, kteří mají rádi psy vypráví o lásce ke zvířatům a o mezilidských vztazích. Je to nádherný příběh, který v člověku dokáže vzbudit emoce a možná mu i trochu pozměnit pohled na svět. Doporučuji všemi tlapami.