Libeňský román

Vynikající - a to včetně poslední, předřečníky odmítané části. Pětihlasý zpěv o posledních šancích, všeobjímající samotě, lásce, která pokud přichází, tak nikdy vhod, smrti, stále intenzivněji přítomné a tu a tam přirozenější než život, zvěři lovné i domestikované, nevyléčitelných chorobách a existenci osekané na dřeň. Nejspíš mačetou... Od banálního začátku - chlapech v domobraně včetně Bruna, co si hrajou se psy na hustý lovce, přes novináře Románka, co dostal nezajímavý kšeft, a staré dámy Dáděnky, co se chce ospravedlnit před ztraceným synem aspoň písemně - to přejde do spletence rodinné historie (přidává se melodie bílé cikánky Beatky a později "potomka lidí" Riška), milostného příběhu (i když tam slovo "láska" nikdy nepadne, a když, tak ne v nadějných souvislostech) a thrilleru (nemusím znát Libeň, abych některé její proměny a celkově "ztemnění" neprožívala) - a v poslední části do podmanivě podané zprávy o konci světa, jak ho známe. Mnohé nutno vnímat mezi řádky, čtenářská nepozornost se nevyplácí, atmosféra je velmi sugestivní a některé odstavce jako by se Richard Erml učil u Davida Mitchella. Jasně, je to víc fascinující než komfortní čtení - ale díky, díky za ně. Jo! A fotky Karla Cudlína výborně.

Jak hodnotit knihu, která mi do tří čtvrtin připadala mimořádně zajímavá ale pak nastal zlom a já četl jakési apokalyptické finále, dokonale přitažené za vlasy… Škoda. 3,5*