Lhářův klíč

„Jsem lhář, podvodník a zbabělec, ale nikdy v životě bych nenechal přítele na holičkách. Ledaže by to vyžadovalo čest, poctivost, nebo snad dokonce odvahu.“ Pro Jalana Kendetha mám slabost už od Prince bláznů a Lhářův klíč jen potvrdil jeho vůdčí pozici v žebříčku nejsympatičtějších literárních antihrdinů. Geniálně mu přitom sekunduje hrdý vikinský válečník Snorri ver Snagason, pro kterého je Jalanova povaha stejnou měrou nepochopitelná, jako hodná nezměrného obdivu. V tomhle ohledu je třeba Marku Lawrencovi přiznat, že se jeho svérázná figura dokáže fantasticky vylhat z jakéhokoliv náznaku nebezpečenství a zároveň do něj vzápětí neúmyslně vlítnout rovnou po hlavě. Ovšem že by druhá kniha trilogie přinesla překvapení ohledně zápletky, to se říct nedá. Naopak spíše zklamání, že jde o typickou výplň mezi jedničkou a trojkou. Děj má sice konečně nějakou formu a cíl, jenže se záměrně vleče tak, že těch pět set stran působí lehce vynuceně. Očekávání od závěrečného dílu jsou proto o to větší.

Konečně nějaký pokrok v ději. V prvním díle jsem měl trochu pocit, jako bych četl Kulhánkovy knihy, plné děsů a nenadálých úprků a když čtu takovou knihu, tak mě to trochu unavuje. Ale v druhé polovině knihy se konečně vykrystalizoval nějaký slušný děj a tak jsem se rozhodl si přečíst i další díl. Doufám, že toho nebudu litovat.