Levá strana světa

Autorka si pro své knihy nevybírá lehká odpočinková témata, kdysi jsem od ní četla - Ještě jsem to já, krásný, silný příběh, který mne ale úplně rozložil. I tato kniha byla moc pěkná a snad i trošku optimističtější oproti předešlé. Sára je úspěšná, nezávislá a sebevědomá hrdinka, má velmi hektický život, který se jí během jedné sekundy nepozornosti rozpadne jako domeček z karet a Sára se musí nejen přizpůsobit, smířit, ale i najít v sobě sílu, aby se malými krůčky (obrazně i doslovně) posouvala vpřed k novému životu.....a nevzdát se. Krásný a dojemný byl i vývoj vztahu s její maminkou. O neurologickém postižení - syndrom opomíjení jsem v této knize četla poprvé, dokonce jsem si v průběhu čtení něco i vyhledala, protože popravdě jsem si vůbec nedokázala představit, čím si Sára prochází.....

hodně emotivní, krásný lidský příběh

„Opravdu musím na záchod a moc mi to nejde zadržet, ale odmítám požádat o pomoc. Zvládnu to. Chodila jsem na Harvard. Umím řešit problémy. Vyřeš tenhle problém. Dobře. Nech si tu lžíci. Nevadí. Využijeme ji. Milá levá ruko, najdi pas mých kalhot a kalhotek a stáhni je.“ Do prkenný vohrady, tohle je ale ukázka přeoraných hodnot! Vypravěčka, inteligentní a vzdělaná, není schopná pustit lžíci z levé ruky a svléknout si kalhoty, aby se vyčurala, protože se jí ztratila levá strana všeho; lépe řečeno, mozek jí dorovnává chybějící část tím, co zná, ale realitu jí tají. Taky je to vysvětlení toho, proč byla na začátku ukázaná jako sebevědomá, soutěživá, ambiciózní kariéristka, matka tří dětí (z nichž nejmladšímu není ani rok) pracující 80 hodin týdně (a znovu – do prkenný vohrady, kolik TÝDNŮ má týden v USA?!), tedy typ ženy, která mi je cizí a jíž bych se nechtěla přiblížit ani omylem. (Jen si neodpustím – nepřehoupnout se přes tyhle dvě kapitoly, skončit se čtením a hodit celou knížku do odpadu? To se nedělá.) Levá strana světa má i přesto výborné hodnocení – a právem. Hlavní hrdince možná právě tyhle vlastnosti ženy naplňující „americký sen“ umožnily rvát se s podivným postižením; rozhodně jí ale pomohly i nadhled a schopnost zasmát se sama sobě. Když se neúspěšně snažila otevřít ledničku a komentovala to slovy „Proboha, jsem postava ze sitcomu“, měla mě už dávno na své straně. Má mě tam i autorka.

Autorka si pro své knihy nevybírá lehká odpočinková témata, kdysi jsem od ní četla - Ještě jsem to já, krásný, silný příběh, který mne ale úplně rozložil. I tato kniha byla moc pěkná a snad i trošku optimističtější oproti předešlé. Sára je úspěšná, nezávislá a sebevědomá hrdinka, má velmi hektický život, který se jí během jedné sekundy nepozornosti rozpadne jako domeček z karet a Sára se musí nejen přizpůsobit, smířit, ale i najít v sobě sílu, aby se malými krůčky (obrazně i doslovně) posouvala vpřed k novému životu.....a nevzdát se. Krásný a dojemný byl i vývoj vztahu s její maminkou. O neurologickém postižení - syndrom opomíjení jsem v této knize četla poprvé, dokonce jsem si v průběhu čtení něco i vyhledala, protože popravdě jsem si vůbec nedokázala představit, čím si Sára prochází.....

hodně emotivní, krásný lidský příběh

„Opravdu musím na záchod a moc mi to nejde zadržet, ale odmítám požádat o pomoc. Zvládnu to. Chodila jsem na Harvard. Umím řešit problémy. Vyřeš tenhle problém. Dobře. Nech si tu lžíci. Nevadí. Využijeme ji. Milá levá ruko, najdi pas mých kalhot a kalhotek a stáhni je.“ Do prkenný vohrady, tohle je ale ukázka přeoraných hodnot! Vypravěčka, inteligentní a vzdělaná, není schopná pustit lžíci z levé ruky a svléknout si kalhoty, aby se vyčurala, protože se jí ztratila levá strana všeho; lépe řečeno, mozek jí dorovnává chybějící část tím, co zná, ale realitu jí tají. Taky je to vysvětlení toho, proč byla na začátku ukázaná jako sebevědomá, soutěživá, ambiciózní kariéristka, matka tří dětí (z nichž nejmladšímu není ani rok) pracující 80 hodin týdně (a znovu – do prkenný vohrady, kolik TÝDNŮ má týden v USA?!), tedy typ ženy, která mi je cizí a jíž bych se nechtěla přiblížit ani omylem. (Jen si neodpustím – nepřehoupnout se přes tyhle dvě kapitoly, skončit se čtením a hodit celou knížku do odpadu? To se nedělá.) Levá strana světa má i přesto výborné hodnocení – a právem. Hlavní hrdince možná právě tyhle vlastnosti ženy naplňující „americký sen“ umožnily rvát se s podivným postižením; rozhodně jí ale pomohly i nadhled a schopnost zasmát se sama sobě. Když se neúspěšně snažila otevřít ledničku a komentovala to slovy „Proboha, jsem postava ze sitcomu“, měla mě už dávno na své straně. Má mě tam i autorka.