Léto

"Samotné putování je svým způsobem sebepoškozováním a sebetrýzněním, po čase vás bolí nohy, máte hlad a žízeň. Poutník ale neumdlévá, je to žrout krajiny, cpe se jí od výhledu k výhledu na cestě odnikud nikam, žízeň zahání u studánek a hlad olizováním známek lepených na pohlednice z cest. Jeho jasnozřivost se stupňuje, náhle si všímá věcí, které jinak neregistruje a pravidelný dusot jeho podpatků ho uvádí do transu...." říká v samotném závěru Vokolkovy knihy jeho přítel a spolupoutník Milan Jakobec... Tímto jsem završila celý cyklus Cest za horizont, a ač bylo Léto prvním v tomto cyklu, přečetla jsem je jako poslední, protože jsem začala Podzimem a to bylo, přiznávám, už před šesti lety. Hned poté jsem přečetla Zimu a pak jako bych na pokračování zapomněla, a vrátila jsem se k němu až letos v březnu Jarem a nyní Létem. Celá tetralogie je nádherná, ta letní je navíc věnovaná místům, která dobře znám a jsou mému srdci milá, ať už je to Slánsko, Strakonicko či Pojizeří, přičemž na úvod si přečteme krásné pojednání o letním slunovratu. I tuto knihu zdobí staré grafiky a kresby krajin, říká se jim veduty. Moc a moc tuto "příručku pro poutníky a cestovatele" doporučuji všem, kdo se s otevřenýma očima i srdcem toulají krajinami kolem nás... :-)

Začal jsem létem! Vzpomínal na výlet na Svatého Jana pod Skalou, potěšil mě rozhovor o starých kamenech. Viděl jsem i Kounovské řady. Je třeba si vážit lidí, kteří mají cit pro starobylé. Mám za to, že u nás neplatí anglické: Ancient monuments can be dangerous! Nebo se domníváte, že ano?