Tohle číst, to byla čistá radost. Řečeno slovy autora - "Je těžké litovat bělocha ve středním věku." Ale je možné, tak jak se to děje v této knize, projevit vlídnost a pochopení pro drobné pošetilosti i obavy ze stárnutí. Tenhle román na mě působil jako generační záležitost, a proto ho vřele doporučuji všem padesátníkům i těm, kteří to mají za pár...

Už dlouho mě kniha tak neoslovila, přestože jsem ji po přečtení několika prvních stránek odložila s údivem, jak tohle mohlo dostat Pulitzera. Avšak šestitýdenní uzavření pražské knihovny mě přinutilo dát ji druhou šanci. Nevím, co se v mém postoji změnilo, snad jsem neměla mozek tak moc zastřený únavou, či skvrny na slunci byly méně intenzivní, zkrátka Arthura Lesse jsem se zamilovala. Jako bratra, pochopitelně. Rozuměla jsem Jeho bolístkám a bolestínství. Společně s ním jsem nad nimi během jeho cestování získala nadhledem, až mi stejně jako jemu připadaly směšné. Potěšilo mě, že autor svého hrdinu nechal zmoudřet a za všechny potíže ho odměnil.