Legendy a pověsti staré Šumavy

Bezpochyby jde o poutavý a pohledný výbor starých šumavských pověstí, v nejnovější argovské podobě se skvostnými ilustracemi. Kniha však má bohužel několik edičních, překladatelských a redakčních nedostatků, které jsou podle mého zbytečnými skvrnkami na kráse. Předně jde asi skutečně o chatrnou redakci, a to zejména z hlediska věcného, potažmo odborného, ale dílem i jazykového. Což je na pováženou, uvědomíme-li si, že jde již o 3., resp. 5. vydání. Že pořádná redakce neproběhla v Dauphinu, ani nepřekvapí, ten je odbytou redakční prací proslulý, ale že to ani v Argu nebylo valné, zvlášť nešlo-li o premiérové vydání, je o to smutnější. Nechci vysloveně hanit Rauvolfův překlad, jenž se vyznačuje nespornou barvitostí, nadáním pro pověsťovo-pohádkový „diskurz“, jakož i vytříbeným jazykovým citem, ale patrně jej pořizoval ještě v 80. letech (či dříve, rozhodně za totality, jak nepřímo plyne ze stručné ediční poznámky), kdy neměl přístup k dostatku relevantních místopisných zdrojů a koneckonců ani do velké části Šumavy. Vlivem toho v knize narazíme poměrně často na různé zmatky, nepřesnosti a chyby, pokud jde o místní jména (a nevadí mi ani tak to, že např. městečko Strážný je tam jednou takto, jindy jako Kunžvart, ještě jindy jako Kušvarda, ba dokonce jako ryze německá Kuschwarda, jako spíš to, že volba uplatněného pojmenování je naprosto nahodile motivovaná a dle neznámého klíče kolísá i na prostoru jediného textu), což vnímám jako dosti zásadní nedostatek, protože lokální ukotvení některých pověstí se tím znesnadňuje či přímo znemožňuje (a přitom právě konkrétní místo děje je jedním ze základních rysů, jež odlišují pověst od báje či pohádky). Krom toho se tam objevují i všemožné překladatelské lapsy, dané asi zčásti tím, že bylo překládáno z jazykově již zastaralých originálů (kupř. „zámecká kaple“ v kontextu Kašperka je v češtině nonsens), zčásti nedostatečnou znalostí místního kontextu. No a také všemožné jazykové kostrbatosti a nelogičnosti, jimž se nevyhne sebezkušenější překladatel (a právě proto potřebuje dobrou redakci, jíž se těmto textům zjevně nedostalo). Tak třeba některé tituly pověstí jsou ve vztahu k následnému obsahu takřka nesouvisející a působí jako chyba. Do jednoho textu se dostal závěrečný odstavec o čertech, přitom daná pověst o tomto tématu vůbec nebyla a nenacházela se ani v příslušné sekci. A pak jsou tu ještě ediční problémy: rozdělení textů do jednotlivých sekcí je leckdy nepasující, i jejich názvy by zasloužily úpravu, vícekrát se zde takřka doslovně opakují motivy či syžety, a to i v pověstech bezprostředně sousedících, což lze jistě odpustit, jde-li o soubor pověstí včetně všech variant z určitého kraje, avšak toto je výbor a čtenáře takové opakování zatěžuje a nudí. Jako vyslovený omyl (anebo přinejmenším záhada) působí zařazení pověsti o zbojníku Ondrášovi, což je látka navýsost moravskoslezská spjatá s Beskydami a Janovicemi na Frýdeckomístecku. Zde je to podezřele situováno do Janovic u Dlouhé Vsi na Sušicku, což působí jako Rauvolfův omyl. Připouštím, že na tuto pověst mohl narazit u Jungbauera (Deutsche Sagen aus der Čechoslovakischen Republik), ale zjevně se nejednalo o látku šumavskou a on ji jen chybně lokalizoval. Že by zbojník, něco Čechám tak cizího, doputoval (jako některé jiné látky odjinud) až do slovesnosti šumavských Němců, se mi nejeví jako pravděpodobné. Silně matoucí je pro naše čtenáře i samotný název a koncepce knihy, měly by to totiž být spíše „Legendy a pověsti z Böhmerwaldu a širokého okolí“, protože rámec Šumavy, tak jak ji vnímáme jako Češi a dnes, lokality pověstí výrazně překračují. Jádro samozřejmě šumavské je, nejvíc pověstí je z Kašperek a okolí, ale jinak je to snůška příběhů od Chebska přes Horšovotýnsko, Český les, Budějovicko až po Novohradské hory, a dokonce i Jindřichohradecko, resp. Novobystřicko, které už podle mě nebylo Böhmerwaldem ani za Němců. To všechno by pochopitelně mohla vyřešit řádná edičně-redakční péče. Namísto esotericko-duchařského úvodu Martina Stejskala, povýtce subjektivního a bez valné obsahové a estetické hodnoty, měla být kniha opatřena poctivou popularizační studií z pera nějakého etnografa či literárního vědce zabývajícího se Šumavou a pověstmi. Redakce pak měla proběhnout jak důkladnější jazyková, tak i věcná (opět měl být angažován někdo, kdo Šumavu důvěrně zná, snad třeba O. Fibich). A ediční poznámka neměla zahrnovat (jen) Rauvolfovy pohnutky, resp. okolnosti vzniku překladů a k tomu stručný (a nekompletní) soupis zdrojů, nýbrž poctivě vypsat všechny přeložené pověsti a ke každé uvést konkrétní zdroj, z něhož byly přeloženy (či adaptovány). Bylo by to možná na čtyři pět stránek, ale to by snad nakladatelství Argo uneslo a všem seriózním zájemcům o Šumavu by tím prokázalo službu a učinilo přítrž části výše uvedených pochybností a podezření. Zvláště pak je-li pořadatel a překladatel výboru stále naživu, v součinnosti s redakcí to tedy mohl vypracovat bez větších obtíží.

Pocitově bych hodnotila čtyřmi *, racionálně třemi *. Příběhy jsou to kouzelné, doprovázené navíc (ve vydání od nakladatelství Argo) skvostnými ilustracemi ve váchalovském duchu od Ladislava Sýkory. Čtou se tak, jako by člověk pozvolna ujídal z vrchovaté mísy jahod. Pokud by kniha prošla i důkladnější redakční úpravou, byla by bývala k tomu mohla být i kopice šlehačky. Osobně bych ocenila (a s tím souvisí navrhované mé tři kritické hvězdičky) trochu jiné a důslednější rozdělení jednotlivých pověstí do tematických okruhů nebo pozměnila celé kategorie způsobem, aby nevznikaly duplicitně zařazené příběhy, kdy má člověk pocit, že o jednom a tomtéž již četl v předchozím bloku, nebo že motivem příběh do dané kategorie zcela nezapadá. Btw. na své si přijdou i milovníci Erbenovy Kytice, některé z motivů se vyskytují rovněž v šumavské sbírce. Překvapilo mě množství postav, o jejichž existenci jsem doposud neměla ani tušení: Stilzel, skřet šumavský, nebo jeho obdoba z oblasti mezi Hadravou a Nýrskem, Český muž, dále třeba Ničemnej bejk, Horg či Hojman, který prý za temných nocí křičí "a-hoj, a-hoj" a kdo se po něm ohlédne, toho pronásleduje, a dožene-li ho, skočí mu na krk. Na takové darebáky pozor! Vzhledem k tomu, že se jedná o překlady z německých originálů, jsou reálie znát i v české verzi. Nejvíce pověstí se odehrává v Kašperských horách, ale některé příběhy byly situovány i do Tachova nebo Chebu, což jako dysgeografik a dyshistorik nejsem schopna plnohodnotně posoudit, do jaké míry se tato místa skutečně ještě vztahují (respektive v minulosti nějak vztahovaly) na oblast staré Šumavy či Böhmerwaldu, nebo zda prostě nejde jen a pouze o Sudety bez přímého vztahu k Šumavě. Ale co je, myslím, nejpodstatnější - i moderní čtenář si má z lidové moudrosti stále co vzít a může z ní čerpat mnohé ponaučení... "Jezte encián a bedrník, vstaňte, kdopak hnedka by chtěl mřít." "Hodiny bijou devět, Děte, abyste tam byli - A kdo nikoho nemá Nemá kam co chodit." ---------------------------- ---------------------------- K tématu si chci dále přečíst: Stilzel, skřet šumavský. Překlad Josef Rauvolf. Praha: Dauphin, 1997. 89 s. Ethnos; sv. 13. ISBN 80-86019-60-8. KOLLIBABE, Hans. Prst trpaslíka: lidové pověsti ze střední Šumavy, zvláště z oblasti Kašperských Hor. Překlad Vlasta Reittererová. Vydání první. Praha: Kodudek, 2024. 606 stran. ISBN 978-80-909177-6-7.