Legendy a litanie

Moc se mi líbí poloha jednotlivých básní, které si jdou každá jinou cestou. Už úvodní báseň – perzifláž legendy zasazené do období kovidu – je bravurní. Stejně tak pásmo, kde začínáme zánikem čímsi osudového místa, abychom se dlouhou oklikou dobrali zániku čímsi osudového vztahu k člověku – všechny obrazy jsou řemeslně vybroušené, balancující v rovnováze mezi očekávatelností a neočekávatelností, napříč texty nedochází k výkyvům kvality. Kvituji, jakým směrem se ubírá Malého humor: od cynismu a sarkasmu k jemně pozvednutému obočí (přičemž si nejsme jistí, jestli to má pouze podtrhnout důležité místo nebo je za ním i úsměšek). Chápu to jako autorskou vyzrálost, sdělení nemusí být plná ironie, aby byla pádná. Naopak, v této knize se jde s kůží na trh, objevují se místa, kdy nám lyrický subjekt (jak já miluju, když o sobě lyrický subjekt mluví jako o lyrickém subjektu!) odkrývá něco hlubšího ze sebe i za cenu toho, že by mohl být označen za kýčaře – jímž jistojistě není. Dokonce se objeví modlitba – zcela autentická (navrhl bych ji pro nové vydání Kancionálu). Líbí se mi druhoplánovost básní, které lze číst lehce a jít po „vtipech“, ale lze je číst i pomaleji a nechávat se jimi dotýkat. Jen mám pocit, že s postupujícím čtením se mi pod rukama začíná rozpadat struktura sbírky. Šest básní sbírky si vynutilo název zahrnující hned dva žánry – a při čtení poslední básně (uvedené navíc jako výňatek z bestiáře) shledávám, že ani jeden z nich na ni nesedí. Kritériem pro výběr textů, zdá se, byla spíše jejich délka. Celkové vyznění to zbytečně oslabuje. Kdyby nám sbírka nechtěla prodat vnitřní koherenci básní a spíše by podtrhla jejich solitérnost, prospělo by jim to více.