Příhraničí Led

Pavel Korněv má sice hezky propracovaný svět, ovšem že by jej dokázal využít pro zápletku, to už mi nepřišlo. Ono je vůbec pro Rusy příznačné vysvětlovat, co jak funguje, ale když přijde na děj, je to zpravidla jednoduchá road movie, prokládaná popíjením vodky a disputacemi o životě, vesmíru a monstrech. I zde je základním kamenem v podstatě jen to, že hrdinu se snaží někdo/něco zabít a on proplouvá podivuhodnými kulisami, ve kterých se stírají hranice mezi fantasy a sci-fi. Problém je, že protentokrát nějak nezaklapávaly jednotlivé epizody smysluplně do sebe. Je fajn, že se pořád něco děje, ale když chybí vysvětlení proč, pozornost dokážu udržet jen po určitou dobu. S tím souvisí i zbytečné množství bohatýrských postav, které průběžně přicházejí a odcházejí, aniž by člověk měl představu, kdo je podstatný a kdo ne. Přičemž je otázkou, zda v tom měl vůbec jasno i sám autor. Závěrečné vyložení karet je pak tak strašně pofidérní, až mi v rámci celkového rozsahu přišlo malinko směšné.

Zklamání. Zajímavý rozjezd následovaný tunou balastu, kdy se nic neděje a kdy není nutné pamatovat si ani jména hrdinových společníků, jelikož za chvíli stejně zařvou. K tomu přidejme filozofování u vodky a akční pasáže ve stylu Miroslava Žambocha, přičemž hrdina je zcela nezničitelný, tudíž o něj nemáte ani trochu strach. Bohužel mě autor nepřesvědčil k pokračování četby jeho pentalogie. Poohlédnu se jinde.