Laura a kočičí důvěra

V knihovně ji pro nás vybral Arnošt (necelé 2 roky). Asi ho zaujala obálka s kočičkou:-) Laura kvůli meningitidě přišla o zrak. „V Lauřiných očích se leskly dvě velké slzy. Cítila, jak jí jedna po druhé stekly po tvářích. Pitomé oči! pomyslela si. Brečet pořád umí, ale vidět už ne! Už nikdy neuvidí. Tohle se už nezmění. Už nikdy. Až do konce života…“ (s. 7) … Ztráta schopnosti vidět s Laurou hodně zamávala. Je nejistá, nevěří si, najednou není premiantkou třídy, musí se přizpůsobit nové situaci a naučit se se svým handicapem žít. Pomoct by jí v tom mohl pobyt na zvířecí farmě Naděje a samotářská kočička Sametka, která Lauře od prvního okamžiku projevuje u ní neobvyklou náklonost. Barča (4 roky) hned první večer zkoušela dojít poslepu do ložnice. Narazila do dveří:-) Je skvělé, že se díky knize seznamuje s handicapem. Citlivě znázorněno, jak se může cítit člověk, který se něčím odlišuje, ale i to, jak jsou lidé v okolí nesví a neví, jak k „postiženému“ přistupovat. Je dovoleno se smát? Pro mě dost emotivní. Měla jsem problém předčítat. Hlavní hrdinka je sice slepá, ale kniha není pouze o problémech, s nimiž se potýkají slepci. Pro mě je i o tom, že každý máme určité limity, které nás činí nějak odlišnými. Někdo třeba špatně čte nahlas a zažívá posměch jako Jack, někdo přišel o vlasy, protože prodělal vážnou nemoc jako Aša, někdo je třeba „levej“ na sporty, někdo se cítí trapně, když má tancovat (já) a mohla bych dávat příklady ještě hodně dlouho. Zvířatům je to ale jedno. Můžeme se toho od nich hodně naučit a navíc mají neskutečný vliv na pohodu člověka. Proto je farma Naděje plná domácích zvířat, o které je potřeba se postarat. Navíc se malí čtenáři seznámí s Braillovým písmem. Barče jsem pro představu dala osahat nápis na krabičce od léků. A dnes mi večer jakoby předčítala z nějaké knížky a začala mi vyprávět o Braillově škole a štítkovači... A já se přiučila něco nového o kočkách, resp. o rozpoznávání pohlaví u čerstvě narozených koťátek. To jsem si dohledala sama, ale přivedla mě k tomu zmínka v knize, která se mi zdála neuvěřitelná. A ona to byla pravda:-) „Aša vypadala nadšeně. Laura neviděla její tvář, ale něco důležitého se už naučila: člověk úsměv vidět nepotřebuje, úsměv je totiž možné i slyšet!“ (s. 83) Za mě velké doporučení a doufám, že se na farmu Naděje ještě někdy s Barunkou vypravíme.

Jedná se o 3. díl ze série Příběhy z farmy Naděje. Je mi 10 let a knížku jsem dostala k narozeninám. Když jsem ji dostala byla jsem ráda, protože kočka je moje nejoblíbenější zvíře a taky proto, že měla hezké obrázky. Možná i proto jsem si přála k Vánocům další díl - Eliška a opuštěné štěně. Nikdy mně nenapadlo, že je tolik způsobů, jak se sblížit s okolním světem, když člověk nevidí. Doporučuji a přeji příjemnou četbu.