Láskou za lásku

„Modlitba je setkávání s Bohem. Bůh je láska a láska je sebedarující dobrota, plnost bytí, které nezůstává uzavřeno v sobě, ale sděluje se druhým, chce druhé obdarovat a učinit šťastnými. Celé stvoření vděčí za své bytí této vydávající se Boží lásce. Nejvyššími ze všech bytostí jsou však ty duchem obdařené, jež jsou s to s porozuměním přijmout Boží lásku a opětovat ji: andělé a lidské duše. Modlitba je největším výkonem, jehož je člověk schopen; není to však výkon pouze lidský. Modlitba je Jákobovým žebříkem, po němž duch člověka směřuje vzhůru k Bohu a Boží milost sestupuje k člověku. Stupně modlitby se liší podle míry podílu, jaký na něm mají přirozené síly duše a Boží milost.“ V prvních pár kapitolách to vypadalo na vcelku konvenční životopis, ale atmosféra se na stránkách hodně změní, když se Edith Stein začne věnovat tématu vnitřní modlitby a vydanosti Bohu, tedy atributům života Terezie z Ávily, které Edith zvlášť oslovily a přivedly k její vlastní zásadní životní proměně. Text se pak stává velmi hutným a výživným, žádné výplně, žádná hluchá místa, ale spojení myšlenkových světů dvou výjimečných žen, obdařených nejen vzácnou schopností meditativní modlitby, ale také ještě vzácnější schopnosti tuto zkušenost srozumitelně předávat – nakolik je vůbec u takto intimní záležitosti možné něco zprostředkovávat. Pro mě to bylo potěšení, smět se na chvíli přiblížit dvěma tak vzácným světicím, a přestože já sám žádné velké vlohy k vnitřní modlitbě nemám (lépe řečeno: zatím jsem je neobjevil, ještě to se sebou nevzdávám ;-), odnesl jsem si k dalšímu promýšlení leccos zajímavého. A jako třešničku na dortu jsem se dozvěděl, že krátce před svou smrtí svatá Terezie znovu a znovu opakovala verš z Žalmu 51 „srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“, který je i pro mě osobně z více důvodů důležitý – to ve mně vyvolalo radost z toho, že v tomto velezajímavém světě může mít něco společného uznávaná autorita i duchovní pařez a věčný modlitební začátečník. :-) Všichni máme své dary a každý z nás je výjimečný, po svém. „Nic nám nebrání sloužit horlivě našemu Pánu. Milé sestry a bratři, když všemohoucí Bůh tak laskavě vyslyšel naše naléhavé prosby, služme mu prosím ještě horlivěji“ (Terezie od Ježíše, Kniha o zakládání)

Knížka je zajímavá ze dvou důvodů. Jednak přináší kratší životopis jedné z nejvýznamnějších katolických mystiček Terezie z Avily, neboli Terezie od Ježíše, který se opírá o její vlastní práce, a jednak je její autorkou Editha Steinová, filosofka a posléze karmelitka, kterou pro její židovský původ nacisté odvezli do Osvětimi, kde také zemřela. Pro mě bylo zajímavé sledovat, jak stoupenkyně fenomenologie, jejímž cílem je vystavět filosofii jako vědu, píše v podstatě hagiografický spis. A také si všímat, co vlastně Edithu Steinovou na Terezii od Ježíše fascinovalo, co akcentuje, jak to vykládá a jak to sama přijímá. Zde mám na mysli její popis duchovní cesty - od modlitby k mystickému zření.