Láska v manželství

I když je tato kniha velmi krátká, tak nám dává obrovské poselství. Je to poselství lásky. Abychom si jí nadevše vážili a uchovávali ji jak v manželství, tak i v běžném životě. Ke všem bližním a hlavně k Bohu.

Některé věci není těžko pochopit, zato je zásadně těžko je realizovat. Řekla bych, že práce na dlouhodobých vztazích k těmto oblastem patří. Člověk nemusí být génius, ale musí být schopen se dokopat: tu něco udělat, tu něco říct, tu něco neříct. Není tedy divu, že většina této knihy je velice prostá. Několik postřehů trochu mimo naše běžné smýšlení o vztazích: "A nakonec uznejme, že má-li být dialog přínosný, je třeba mít co říct, což vyžaduje mít vnitřní bohatství, které se živí četbou, osobním uvažováním, modlitbou a zájmem o společnost." - Řekla bych, že tento požadavek vnitřního bohatství v současné společnosti není úplně neznámý. Ale bývá chápán jako závazek sobě samému, jako imperativ osobního rozvoje - nikoli jako dar (nebo jiným pohledem dluh) svému partnerovi. Intuitivně tomu perfektně rozumíme v době zamilovanosti, to se snažíme být pro druhého dokonalí. Hodí se to však zdůrazňovat jak v době přípravy na budoucí vztah, tak především v dlouhodobém partnerství, když můžeme být v pokušení vidět manželství už jen jako stav, nikoli jako úkol. "Myslet si, že jsme dobří jen proto, že "něco cítíme", je obrovský klam. Jsou lidé, kteří se cítí schopnými velké lásky jen proto, že mají velkou potřebu afektu, ale nejsou schopni bojovat za štěstí druhých a žijí zavřeni do svých tužeb." - Jedna z věcí, které by se měly učit ve škole. Bohužel, jsme naopak pilně vykrmováni právě tímto klamem. Stejně platí i opačné: když cítíme k někomu odpor nebo jiné negativní emoce, nejsme ještě proto špatní. Papež František v textu opakovaně zmiňuje příklady manželské věrnosti jdoucí daleko za hranice "rozumného" (a tím napodobující věrnost Boží). Věrnosti nejen člověku nepřitažlivému, ale i násilníkovi a zločinci. Tohle lze pochopit jen v určitém pojetí světa. Ale pro začátek je dobré rozumět, že to není požadavek pociťování, co je na nás kladeno, nýbrž požadavek činů. "Celibát je vystaven nebezpečí, že se stane pohodlím svobodného stavu, který člověku nabízí možnost nezávisle měnit místo, zaměstnání a rozhodnutí, rozhodovat si sám o svých penězích a trávit čas s druhými tak, jak sám chce. V těchto případech je příklad osob žijících v manželství zvlášť výmluvný." - U těchto slov jsem si vzpomněla na jeden starý článek v mainstreamovém médiu, ve kterém se (zřejmě pramálo informovaný, ale o to zapálenější) autor snažil obhájit životní koncept "singles" s odkazem na středověké bekyně, které se přece také chtěly zbavit tradičního podřizování. Je to silné slovo do dnešního individualistického pojetí duchovnosti, kdy se mnoho lidí snaží obohatit svůj život o nějakou vyšší úroveň, naše kultura jim k tomu nabízí mnoho prostředků, ale nakonec se mnohdy usiluje jen o svobodu pro sebe. Nikoli o svobodu pro dobro. Přitom být svobodný pro dobro často znamená jít přímo proti "svobodě pro sebe". Generuje to skrytá nedorozumění, zdá se, že lidé mluví stejným jazykem, užívají stejných pojmů - až do chvíle "lámání chleba", kdy se ukazuje, že hodnoty člověka proti nám jsou hluboce odlišné a jeho požadavky pro nás zcela nepochopitelné.

I když je tato kniha velmi krátká, tak nám dává obrovské poselství. Je to poselství lásky. Abychom si jí nadevše vážili a uchovávali ji jak v manželství, tak i v běžném životě. Ke všem bližním a hlavně k Bohu.

Některé věci není těžko pochopit, zato je zásadně těžko je realizovat. Řekla bych, že práce na dlouhodobých vztazích k těmto oblastem patří. Člověk nemusí být génius, ale musí být schopen se dokopat: tu něco udělat, tu něco říct, tu něco neříct. Není tedy divu, že většina této knihy je velice prostá. Několik postřehů trochu mimo naše běžné smýšlení o vztazích: "A nakonec uznejme, že má-li být dialog přínosný, je třeba mít co říct, což vyžaduje mít vnitřní bohatství, které se živí četbou, osobním uvažováním, modlitbou a zájmem o společnost." - Řekla bych, že tento požadavek vnitřního bohatství v současné společnosti není úplně neznámý. Ale bývá chápán jako závazek sobě samému, jako imperativ osobního rozvoje - nikoli jako dar (nebo jiným pohledem dluh) svému partnerovi. Intuitivně tomu perfektně rozumíme v době zamilovanosti, to se snažíme být pro druhého dokonalí. Hodí se to však zdůrazňovat jak v době přípravy na budoucí vztah, tak především v dlouhodobém partnerství, když můžeme být v pokušení vidět manželství už jen jako stav, nikoli jako úkol. "Myslet si, že jsme dobří jen proto, že "něco cítíme", je obrovský klam. Jsou lidé, kteří se cítí schopnými velké lásky jen proto, že mají velkou potřebu afektu, ale nejsou schopni bojovat za štěstí druhých a žijí zavřeni do svých tužeb." - Jedna z věcí, které by se měly učit ve škole. Bohužel, jsme naopak pilně vykrmováni právě tímto klamem. Stejně platí i opačné: když cítíme k někomu odpor nebo jiné negativní emoce, nejsme ještě proto špatní. Papež František v textu opakovaně zmiňuje příklady manželské věrnosti jdoucí daleko za hranice "rozumného" (a tím napodobující věrnost Boží). Věrnosti nejen člověku nepřitažlivému, ale i násilníkovi a zločinci. Tohle lze pochopit jen v určitém pojetí světa. Ale pro začátek je dobré rozumět, že to není požadavek pociťování, co je na nás kladeno, nýbrž požadavek činů. "Celibát je vystaven nebezpečí, že se stane pohodlím svobodného stavu, který člověku nabízí možnost nezávisle měnit místo, zaměstnání a rozhodnutí, rozhodovat si sám o svých penězích a trávit čas s druhými tak, jak sám chce. V těchto případech je příklad osob žijících v manželství zvlášť výmluvný." - U těchto slov jsem si vzpomněla na jeden starý článek v mainstreamovém médiu, ve kterém se (zřejmě pramálo informovaný, ale o to zapálenější) autor snažil obhájit životní koncept "singles" s odkazem na středověké bekyně, které se přece také chtěly zbavit tradičního podřizování. Je to silné slovo do dnešního individualistického pojetí duchovnosti, kdy se mnoho lidí snaží obohatit svůj život o nějakou vyšší úroveň, naše kultura jim k tomu nabízí mnoho prostředků, ale nakonec se mnohdy usiluje jen o svobodu pro sebe. Nikoli o svobodu pro dobro. Přitom být svobodný pro dobro často znamená jít přímo proti "svobodě pro sebe". Generuje to skrytá nedorozumění, zdá se, že lidé mluví stejným jazykem, užívají stejných pojmů - až do chvíle "lámání chleba", kdy se ukazuje, že hodnoty člověka proti nám jsou hluboce odlišné a jeho požadavky pro nás zcela nepochopitelné.