Láska v éteru

Zabij to s Amy a Šepot ve tmě mě nadchly. Romantasy a přitom pěkně strašidelné. Tento příběh je romantika bez fantasy a to bude důvod, proč mi to tak dobře nesedlo. Kdo romantiku čte rád, přidejte si k mému hodnocení hvězdičku navíc.

Oddechovou Lásku v éteru jsem si vybrala schválně. Chtěla jsem něco lehkého, u čeho vypnu. Dostala jsem knihu, která je svižná, má vtip a šmrnc. Jenže pod tou lehkostí se občas schovávájí věci, co bolí víc, než bych čekala… Cassie moderuje pořad v rádiu. Před mikrofonem je sebejistá a skvělá, panika ji chytá jen před kamerami nebo davem lidí. Vázat se nepotřebuje, a tak jde z rande na rande jako na běžícím pásu. Frederick sedící na druhé straně stolu, přišel z podcastu a je to hlas, který Cassie zná dřív, než ho potká. Reed je posadí proti sobě, nechá to mezi nimi jiskřit a pak okolo nich postaví malé městečko u oceánu. Tolik k zápletce. Zbytek si zaslouží, abyste se do něj ponořili sami. Co mě bavilo asi nejvíc, je hlas. Cassie vypráví v ich-formě, sype to ze sebe naprosto přirozeně, přimíchává ironii kamkoliv může a sama sebe častuje slovy jako „sobecká mrcha"... Tento tón knihu táhne. Funguje i to střídání perspektiv. Frederick dostává vlastní kapitoly a Reed díky tomu může ukázat, jak jeden a tentýž okamžik vidí každý z nich jinak. Když on popisuje jejich seznámení v baru jako vědec a ona tutéž noc jako romantický osudový okamžik, dost dobře to dodá nejen historce, ale i knize, další rozměr. Mám však i výhrady. Frederick se mi líbil víc. Nese si vlastní trauma, ale Reed ho zvládla napsat s menším počtem klopýtnutí, s okouzlujícím hlasem a uvěřitelným “okolím” - věřila jsem mu. Cassie jako postava je propracovanější a jde hlouběji do psychického prožívání a tím pádem zakopává častěji. Tady musím být ale upřímná. Je možné, že mi to vadilo hlavně proto, že jsem se v ní až moc viděla. Že jsem moc jako Cassie, mi pár bývalých řeklo dřív než tahle kniha. Takže tuhle výtku berte s rezervou, je napůl moje a napůl vůči knize. Vedlejší postavy jsou obstojně napsaný komparz. Sestra, kamarádky, rodiče, všichni odvádějí svou práci, jenže Reed je vodí po scéně jako figurky, které se objeví a ve správnou chvíli postrčí Cassie nebo Fredericka správným směrem a nechají tak vyniknout jejich silné i slabé stránky. Nevadí to, ale ani jednu z nich jsem si nezapamatovala kvůli ní samotné. Co ale s rezervou neberu, je krize vztahu v závěrečné třetině. Přišla mi umělá. Smysl té odluky a cesty zpátky k sobě jsem chápala a byl milý, jenže spouštěč působí, jako by ho tam někdo dosadil, aby měl děj kam spadnout. A ten telefonát, kterým autorka Fredericka prožene, je tak nemilosrdný, že mi ho přišlo až líto. Tady Reed nejspíše sáhla spíše po efektu než po přirozenějším řešení, které si postavy zasloužily. Epilog je třešnička na dortu. Nečekala jsem od něj překvapení a taky žádné nepřišlo, ale stejně mě potěšil, protože dává postavám přesně to, co jsem jim přála. Láska v éteru je oddechovka, která svůj úkol z větší části splní. Pobaví, něčím vás dloubne pod žebra a pak vás pustí. Jestli hledáte lehčí romanci s vtipem a nevadí vám, že se vám děj v jednu chvíli zadrhne na umělém konfliktu, směle do ní!