Labyrintem revoluce

Co do hloubky ponoru i plastičnosti děje mimořádný počin, který čtenáři přibližuje události nedávné historie: demontáž totalitní moci a nástup demokratických struktur, které sehrály rozhodující vliv při nastolování nového režimu. Vzhledem k tomu, že výklad knihy nezahrnuje jen bezprostřední porevoluční období, ale sahá až ke konci roku 1991, lze na knihu pohlížet jako na komplexní popis jedné etapy novodobé české státnosti. Následující rok byl již zcela jinou kapitolou, pro kterou byl určují spor ,,český vs. slovenský“, a to je již jiný příběh. Vzhledem k výše uvedenému představuje ,,Labyrintem revoluce“ mimořádně cenný a kvalitní studijní materiál. Pozornost není věnována notoricky známým událostem (demonstrace, stávky), nýbrž mechanismu Občanského fóra a způsobu jeho fungování. To se autorovi daří výborně popsat, k dokreslení hojně využívá přepisů zvukových nahrávek i jiných dobových materiálů. Co jsem si osobně z četby knihy odnesl – s výjimkou času bezprostředně po 17. listopadu neexistovala v rámci OF jednota názorů nebo ucelený koncept, jak postupovat. Hnutí jednalo v běhu dějin a v hektickém čase muselo mnohokrát improvizovat či měnit strategii. Mohu-li oponovat názoru spoludiskutujícího (,,Počátek roku 1990 s sebou nesl výraznou šanci vybudovat v ČR skutečnou demokracii, organizovanou zdola pomocí lidových shromáždění. To, že se tak nestalo, nepřičítám ani tak "opadu revolučního nadšení", jako spíše demagogii různých Klausů, jejichž snaha o autoritářské stranictví nakonec fakticky vedla k rozpadu OF.“): ono mnoho jiných variant není, standardní politický pluralismus jinak než skrz politické strany vytvořit nejde (představa jakési lidové demokracie skrz hnutí je chimérou a nikde na světě nefunguje – částečnou výjimku tvoří Švýcarsko). OF srozumitelnou a čitelnou politiku vytvářet nemohlo, na to v něm bylo příliš mnoho protichůdných ideových proudů. Tehdejší doba však nepřála střízlivým pohledům, spíše jakýmsi vyostřeným protipólům: na jedné straně striktní elektorátní demokracie Schumpeterova pojetí (kde je hlavním legitimizačním prvkem volební akt a veškerá činnosti postrádající tuto legitimitu podružná), na straně druhé elitní postdemokracie (kde mají hlavní slovo nevolené elity). Bohužel, což bylo na začátku 90. let málo zdůrazňováno, liberální demokracie potřebuje obojí: korpus státotvorných stran, zastřešující demokratický design státu, i občanskou aktivitu, která je jakousi solí země a nemůže stát na stejné rovině s politickými stranami, neboť je doplňuje. Osobně nemám pocit, že by současný stav ve společnosti byl znakem výhry určité koncepce: lidé nemají rádi politické strany, zároveň v nich však přebývá ,,postnormalizační“ nechuť zapojit se do dění skrz jiné platformy.

Když se člověk prokouše potřebným metodologickým úvodem, i když pravda debata o tom, zda byla vůbec sametová revoluce revolucí zajímavá je*, nadejde dosti hutný popis dění, zaměřený spíše na politické kroky jednotlivých účastníků, než na ty velké mediálně připomínané události. Kniha už předpokládá, že když do ruky berete skoro 500stránkovou publikaci o Sametové revoluci, asi víte, co se dělo 17. listopadu, co mu předcházelo a jaké byly jeho následky. Čistě se na začátku soustředí na dění v rámci opozice a vznikajícího Občanského fóra. Ale je to celé až krásně absurdní, některé Havlovy věty a dějinné zvraty například jako by přímo vypadly z jeho her, spíš než z celostátně důležitého politického jednání. Ale taková to byla doba... S dočtením několik let odložené knihy velmi výrazně pomohla zkrácená zhutněná verze Českého rozhlasu, která byla více než dostačující a vybrala všechny důležité momenty. Zaměřila se však jen na první polovinu knihy končící zvolením Václava Havla prezidentem, 2. díl o Občanském fóru tedy zatím nechávám nedočtený. *Slovy Pitharta, co je to za revoluci, která se sama omezuje pravidly a která nevyužívá daných příležitostí. A slovy Suka byla svá, Česko-Slovenská - plná ironie a sarkasmu, slovenských emocí, happeningu. Začala jako revoluce étosu a skončila jako revoluce zájmu. Kde měli své silné slovo ex/komunisté, kteří nebyli poraženi na hlavu a kteří svou politickou silou porazili komunisty.