Labyrint duchů

Ani se mi nechce věřit, že jsem tuto kolosální sérii dotáhla do konce. Na jedné straně cítím radost z toho, že se mi Pohřebiště ztracených knih dostalo do rukou, ale také je mi líto, že už je konec, protože se mi všechny postavy a jejich příběhy zapsaly do srdce. Labyrint duchů je skvostným závěrem celé této série. Vynikající zápletka, výborně vystavěná a plná nečekaných zákrutů a zvratů. A ještě lepší to je v tom, že se tu všechny dějové linie celé série nejen úžasně proplétají, ale hlavně všechny linky dostávají svůj zasloužený konec. Autor tu vysvětlil úplně všechno, co bylo potřeba. Celá série nabízí řadu otazníků, řadu neuvěřitelně složitých dějových linií, které se autorovi nakonec podařilo v Labyrintu duchů výborně rozplést a vysvětlit. Všechno tu skvěle zapadlo do sebe. Tuhle sérii si určitě v budoucnu přečtu celou znova a věřím, že to bude úplně jiné čtení, když už budu znát všechny souvislosti a celkový rámec děje. Postavy v Labyrintu duchů jsou jako staří známí přátelé a je jedno, jestli jsou to kladné či záporné postavy. Tady se to moc nepozná - každý člověk má klady i zápory a je jen na čtenáři, jak koho uchopí. Mne bavili všichni hrdinové, bez ohledu na jejich pozitiva a negativa. A vlastně mi bylo po dočtení knihy líto, že už je opouštím. Každopádně tohle je skvost, který budu hodnotit naplno. I když první díl Stín větru mne pořád z celé série bavil asi nejvíc (zpětně nechápu, proč jsem Stínu větru dala jen 4 hvězdy ?!?!?), i Labyrint duchů byl vynikající. Celou sérii rozhodně mohu doporučit.

Čtenářská lahůdka na pomalé vychutnávání. Trvalo mi dlouho, než jsem dočetla, bylo to rozsáhlostí díla (900 stran) a není to žádné odpočinkové čtení před spaním. Prostě Zafón. Literární krása a nádhera. Pohrávání si se slovy, větami a úžasný, silný, krutý, z počátku mystický příběh. Poslední díl tetralogie "Pohřebiště zapomenutých knih" dočten a mnohavrstevný propletenec uzavřen. "Na počátku dvacátého století, kdy ještě peníze vydávaly vůni parfému a velká jmění se spíše uváděla, než aby se dědila, na zem náhle spadl z nebe secesní palác zrozený z temné vášně spojující snění velkých řemeslníků s marnivostí jednoho prominenta a navždy se vklínil do nejméně pravděpodobného ostrůvku barcelonské belle époque." "Oblékala se způsobem, jenž naznačoval, že si je vědoma toho, co skrývá pod slupkou šatů, ale neodvažuje si to připustit." "Má člověk právo prozradit, co ví, těm, kteří dozajista budou šťastnější, budou-li v nevědomosti? Štěstím či pocitem, který se mu nejvíce blíží a jež si přeje každý, kdo přemýšlí, je klid v duši. A ten se na cestě vedoucí od domněnky k poznání vždy vytrácí." Znovu musím napsat: jednou Zafón, navždy Zafón.