Kvítek karmínový a bílý

Jak jinak nazvat tuto knihu, nežli krásnou literaturou?? Nečekejte napětí, nesnažte se o rychlý spád děje. Vnímejte krásu literatury jako celku se všemi jeho nuancemi. Tento Holanďan vytvořil z banální zápletky velkolepý román. Pohrává si s city jednotlivých postav, dává nahlédnout do soukromí takového rázu, které se až rdousí z toho, že je někdo třetí přítomen. Někdo bude znechucen, někdo vzrušením ani dýchat nebude. Je na každém z nás, abychom si podmanili některou z postav příběhu. Není jich mnoho a na každou z nich budete ještě dlouho vzpomínat... To vám garantuji... :-) Já sám jsem si zamiloval Agnes, doktora Curlewa a paní Foxovou... Myslím, že téma KVÍTKU je dobře obeznámené všem čtenářům a není třeba ho ani v nejmenším připomínat. Četba byla velice příjemná. Nakolik je to překladem pana Janiše, to nemohu posoudit. V každém případě je skvělý. Pan Faber používá ve svém příběhu obhroublá slova, nicméně jsou zřejmě na místě, protože lidé jsou takoví jací jsou, bohaté lidi nevyjímaje. Oblíbil jsem si jeho styl psaní, protože i při popisných scénách se nenudíte. Čtete a čtete... Závěr vás možná vyděsí, zklame, nebo rozechvěje... Na každou povahu může působit jinak... Tato geniální sonda do hlubin města Londýna, do nitra prostitutek a zámožných lidí mě ohromila. Kdyby pokračovala třeba i dvoutisící stranou, nenudila by. Děj není složitý. Je nabitý láskou, chtíčem, touhou, odporem a vírou. V jakém pořadí pro vás-to již musíte ohodnotit sami. Já vyzdvihuji ODPOR !! Musíte si KVÍTEK přečíst... Má tolik kouzla kolik unesete a ještě mnohem, mnohem víc...

[Tohle není regulérní recenze, ale osobní vyznání překladatele - jako takové nemůže být objektivní. Přesto doufám, že aspoň někomu přijde zajímavé.] Francouzi tomu říkají „coup de foudre“. V češtině bych mohl napsat „byla to láska na první pohled“ – ale chyběl by tomu ten druhý význam, „úder blesku“. Po přečtení Faberova neoviktoriánského románu „Kvítek karmínový a bílý“ jsem zůstal jako opařený, jako by do mě praštil blesk. A přitom to začalo tak nenápadně. Na semináři Britské rady v Cambridgi jsem dostal možnost seznámit se s Michelem Faberem osobně a z Anglie jsem odjížděl se všemi knihami, které Michel napsal. Jenže kde najít těch potřebných pár dní, které je potřeba k přečtení bezmála tisícistránkové knihy? V náročném literárním provozu, který mě nutí prakticky den co den přeložit deset stránek textu, se onen kýžený víkend, kdy bych mohl učíst přinejmenším prvních tři sta stránek, ne a ne vyskytnout. A tak jsem byl nakonec nucen číst po práci, s rizikem, že uváznu někde v polovičce druhé kapitoly. „Kvítek“ je naštěstí napsaný tak strhujícím způsobem, že nic takového nehrozilo. „Když jste se mě poprvé chopili, nenadáli jste se, že budu tak silná, ani jste neočekávali, že vás popadnu tak pevně a rychle,“ píše autor hned na první stránce – to mluví prostitutka, která čtenáře z úplně jiných časů nekompromisně čapne za ruku a provází ho neznámým Londýnem, ale zároveň tu autor pomrkává na čtenáře, který má obavy z nezáživných tlustospisů. „Kvítek karmínový a bílý“ je příběh osmnáctileté prostitutky Sugar, ženy nadané výjimečnou inteligencí, která se narodila na nesprávném místě v nesprávný čas do velice tuhé, kastovní společnosti. Málokdy jsem osud hrdinky sledoval s tak zatajeným dechem, málokdy jsem imaginární postavě tak fandil. Moje manželka nabyla dojmu, že mám poměr. A já skutečně poměr měl, vždyť vztah mezi čtenářem a knihou má být vášnivý, člověk má pocit, že to bude navždy – a pak najednou kniha skončí a čtenář si hledá jinou. Velmi promiskuitní. Ale v případě „Kvítku karmínového a bílého“ to byl poměr dlouhý a smysluplný.