Květy z nahořklého dřeva

Tolik vzácných básní... Tolik opravdového života v nich. Bolest, strach, ale i obyčejné radosti, z kterých na vás dýchá složitost bytí, nicméně podaná formou, která osvěží a zraje ve vašich srdcích. Jan Skácel již není mezi námi, nezanechal po sobě potomky, ale vynahradil vše básněmi, které se mohou směle řadit po bok Seifertových a dalších géniů české poezie. Člověka chvílemi jímá hrůza, kterou nahradí prostá radost a někdy i dojmutí; to když pan Skácel uspává děti, nebo skládá básně o smrti. Dodatkem sbírky je básníkův životopis poskládaný z fotografií. Je smutné, že se Jan Skácel nedočkal svobody, zemřel pár dnů před listopadem 1989. Jeho básně si budu číst ještě dlouho po dočtení knihy. Věřte, že donutí člověka přemítat nad každodenním životem a hledat v něm okamžiky, které nikdy nechce zapomenout...

A znovu Jan Skácel .... a znovu jeho básně, z nichž některé již znám, znovu mne oslovily poetické názvy jeho sbírek .... Přemýšleli jste někdy, kolik příležitostí má růže ? A kdo odlévá do zraceného vosku ? A co asi zbylo z anděla ? A že je tu vždy naděje s bukovými křídly .... i když přijde smuténka ? Tady jsem objevila jeho " miniatury " : .... básníci básně neskládají báseň je bez nás někde za a je tu dávno je tu odpradávna a básník báseň nalézá ..... .... na přesných vahách život váží co bývalo a to co jest na jedné misce naši touhu ta druhá zbývá pro bolest .... A závěrem : .... bude smrt na zlatém hrachu klečet .... ? Kdopak z nás to ví .... Vždy je to pro mne sdělení a pohlazení po duši .....