Pro mne, od dětství, pohádkové ilustrace = Artuš Scheiner a ilustrace dobrodružných příběhů = Zdeněk Burian. Oba na svých písečcích prostě jedničky s obrovským náskokem. Je příznačné, že na oba dolehla (jak o tom svědčí citáty dobových názorů i v „Kulihráškovi“) doba, přesněji došlápla si lůza, která se po roce 1948 chopila „řízení kultůry“. Takže, podobně jako Burian, i Scheiner byl jeden čas na indexu a ostatně, podobně jako Burian, když se konečně „směl“, byla nová vydání knih s jeho ilustracemi spíše odstrašující ukázkou schopností socialistických tiskáren a jejich socialistické práce. Naštěstí jsem po matce měl pohádkové knihy se Scheinerovými ilustracemi, vydané těsně po první světové válce. Takže jsem samozřejmě vydání Kulihráška velice uvítal – kvalitě provedení zde ovšem odpovídá cena, která není malá. Není to sice monografie, však autor si na toto téma také posteskl, ale zaplaťbůh alespoň za toto. Kniha velkého formátu, dokonale vytištěná. S celkem obsáhlým přehledem umělcova vývoje, ukázkami jeho ilustrací (hlavně k pohádkám) a také již zmíněné ohlasy na jeho tvorbu, včetně těch z doby okolo roku 1950. Monografii to nemůže nahradit, ale zatím nic jiného (ne-li lepšího) není. Samozřejmě se kniha věnuje – v souladu s názvem – hlavně jedné části Scheinerova díla, jedné kapitole jeho uměleckého života. Ve své době asi také velice populární, tato doba je ovšem v nenávratnu. Takže i když jde vlastně o jednoho z průkopníků komiksu v Československu (tenkrát nazývaného „leporelo“, „obrázková alba“ nebo obrázkový seriál), dnes jde jen o historický dokument (a pro sběratele, kteří platí v aukcích několik set korun za původní vydání jednoho Kulihráškova dobrodružství o příležitost, získat, z tohoto hlediska za rozumnou cenu, celou sérii). Autorka textu Kulihráška i sám Artuš Scheiner měli tedy opravdu bujnou fantazii a dokázali Kulihráška „zabudovat“ do až neuvěřitelných prostředí. Od prvních „alb“, určených k seznámení malých čtenářů s domácími zvířátky či písmeny abecedy se Kulihrášek později dostával do prostředí mnohdy dosti bizarních. Někdy šlo i o jakousi agitaci pro státní politiku – třeba seriál o sokolském sletu či vojácích. Pro tehdejší děti snad i zajímavá dobrodružství, pro dnešního „čtenáře“ jen doklad Mistrovy umělecké suverenity i v takovýchto, někdy až kýčovitých příbězích. Ale celkově: nové vydání je rozhodně výborná věc, když na skutečnou monografii si asi ještě počkáme – i s ohledem na v knize konstatovaný fakt, že Mistrovo dílo se tak nějak rozeběhlo po světě a je někde v soukromých sbírkách, nekatalogizované a pro veřejnost nedostupné … Při tom nejde jen o ilustrace k pohádkám (mne by třeba zajímalo 48 barevných ilustrací k pohádkám Šťastného domova, které asi kompletně vyšly jen v cizině), ale také, i když rozsahem zřejmě méně početné, ilustrace k dnes většinou už „nečitelným“ společenským románům z té doby nebo i (byť nemnohé) ilustrace či obálky ke knihám dobrodružným. Zde je na místě moje jediná výtka ke knize, totiž, že neuvádí jako přílohu ani třeba jen neúplný seznam knih, které Mistr ilustroval. Snad se jednou dočkáme. K dokumentům v knize ještě malý dodatek. Komunistický ničitel kultury a hlavně lidských životů (ovšem Artuš Scheiner už byl mimo jeho vliv, tak alespoň poplival jeho dílo a památku) Stanislav Neumann nemohl ve svém štvavém projevu – jako všichni komunisti – nelhat. Takže drze řekl: (cituji z knihy, str. 67 a další) „...umělcům tohoto typu je lidová pohádka cizí … hrdinové, to jsou – docela proti tradici, proti duchu pohádky – princátka, oblečná do sametových šatů, půvabně bezduchá a připomínající svou učesanou vycíděností tak zostuzenou postavu, jako je Malý lord … to není český svět, svět českých chalup …. docela bezostyšně se tu pletou typické maurské arabesky s německou nápodobou gotiky … prostě pohádkové je pro Scheinera to, co my známe v neméně odporné podobě z … nevkusné secese v architektuře a v celém myšlení měšťáka …“ Současně si pochvaluje mj. tvorbu Josefa Mánese a Mikoláš Alše, které staví k Scheinerovi do protikladu. Tento hlupák zřejmě vůbec nikdy neviděl obrázky těchto malířů (Leninovy spisy tedy opravdu neilustrovali). Stačí si ale jejich obrázky prohlédnout a porovnat. Alešovy kresby třeba k lidovým písničkám (nebo dokonce obrázek sv. Václava na pohlednici z roku 1920) nebo Mánesovy ilustrace k „Rukopisu královodvorskému“ (vyd. Šimáček 1886) či litografii nazvanou prostě Domov (z roku 1854). A porovnat s oděvem „lidových“ hrdinů pohádek v pojetí Artuše Scheinera, třeba s „Neohroženým Mikešem“ z pohádky Boženy Němcové. Oděv (podle představ tehdejších „vlastenců českých“), je jakýsi (staro)slovanský kroj(?), zcela shodný u všech zmíněných malířů: jakési přiléhavé kalhoty, dole ozdobené nějakým nápletem, na nohou jakési láptě, připevněné řemínky, okolo pasu jakýsi řemínkový opasek … Samozřejmě zcela ahistorický oděv, ale zde vytvářející pohádkovou atmosféru v souladu s textem české pohádky. Komunistický lhář a nevzdělanec ovšem kádroval a tato ničemná činnost byla vždy na základě lži.