Krysařovy děti

Krysařovy děti nakonec naplnily mé černé prognózy, jež začaly klíčit ve finále předchozího románu. Nejen, že si Belinda Bauerová příliš neporadila s rolí antihrdiny, ale co se týče zápletky, předvádí jednu z těch nudnějších verzí detektivního vyšetřování. Tedy - stane se zločin, kriminalisté se ocitnou ve slepé uličce, a tak čekají, až se odehraje zločin další a doufají, že tentokrát nechá padouch nějaké stopy. Díky tomu jimi čtenář spíš pohrdá, než že by jim fandil. O to víc působí tenhle přístup absurdně, že se únosy dětí odehrávají v okresu malého městečku. Nijak tomu nepomáhá ani hlavní postava, jež polovinu vyprávění profňuká a druhou čeká na záchranu. Takže vlastně to jediné, co mě na románu tentokrát vážně bavilo, byly profily okrajových postav, které by samy o sobě vydaly za samostatný příběh, kterýžto by však se zápletkou neměl vůbec nic společného. Taky proto chápu ty čtyři stovky stran rozsahu, což ovšem bude nemilé překvapení pro všechny ty, co čekali strhující thriller.

Dostala jsem knížku jako dárek, bohužel je tohle zřejmě třetí díl, škoda, že jsem nečetla první dvě, to nevadí, přečtu si je, protože knížka se mi moc líbila, plná napětí.