Krvavý román

Škoda že jsem tuhle bombu četla už ani nevím jak dávno a od té doby ji ne a ne sehnat. Naštěstí mi ji aspoň trošku nahradilo, když jsem nedávno pročítala Tajemství starého rodu od Karla Maye /samozřejmě jen ze zvědavosti a studijních důvodů, chacha ;-)/ Rozhodně, kdo si chce hrát, užije si:-) Nakonec, současné "harlekýnky" a Ren Dharkovky nejsou zas o tolik odlišné. Jen si nemyslím, že by zažraný čtenář tohoto žánru tu nádhernou parodii, kterou Josef Váchal s takovou láskou stvořil, pochopil. To je záležitost pro fajnšmekry :-)

Nic v Krvavém románu není náhoda. Tahle kniha je taková poklona a současně jeden velký žert, co ve skutečnosti míří jen k určité obci, i když to definitivně není to, co bych označil jako těžké čtivo. Váchal si utahuje z žánru, ze sebe, ze všech. Nicméně, jak jsem se nejdřív prokousával první polovinou loni v červnu, nedokázal jsem se do knihy dostat, možná proto, že jsem ji bral zbytečně vážně a snažil se držet příběhu, zatímco on tu vlastně žádný není, resp. to není o něm. V druhé polovině, teď, po půl roce, už jsem se chytal hlavně nadsázky a došlo mi, kam autor směřuje - a to jest největší z důvodů, proč 'Krvavý román' stojí za přečtení, je to dílo nadmíru české a trefné a snaží se působit a znít vznešeně, tak trochu exoticky, zatímco vypráví o laciných mordech a ještě lacinějších hampejznicích. Váchalův záběr, že si knihy dokázal i sám sázet, vázat i vydávat, o něčem vypovídá, vždycky je to známka vyššího zájmu, když kdokoliv (např. filmař) zná kompletně celý proces svého povolání a je schopný ho i sám dělat, zatímco v díle bez ostychu rejpe do všech a rozdává lidová moudra jako "Co chlap, to smrad." nebo "Komu se nelení, len nepěstuje." Střípky (co jsem si musel poctivě zakládat nebo zapsat poznámkou do papírku, že vám je sem musím napsat): "Oni sice mívali jednoho takového umělce, příjměním Žloutka, který už měl oči celé potočené, jak jimi k nebesům kroutil a o kterém bylo známo, že se půl hodiny před jídlem modlí (ač to dělal jen proto, aby mu vychladla polívka)..." (str.186) "Když se tak stalo, zahřměl na ně strašlivým hlasem: "K modlitbě, padouši!" (str.207) "Záhy se počaly rojiti z toho podniku ty nejrozmanitější obluzeniny národa českého." (str.211) "Velice ho zarmucovalo, že tomu žralokovi vykopnul oko." (225/226) "To, co začal Mistr z té španělštiny vykládati, byla ta samá anekdota, pro kterou už Kain Abela zabil... Ta anekdota byla tak pitomá, že by nad ní se bůh musel v hrobě obrátit, kdyby ji byl slyšel." (233) "Bylo patrno, že ta vyvrhlice z moře, jest nějaká zpustlice mravní, když tak do sebe dovedla tu lihovinu nalíti." "Jedině pohled na hvězdnatou oblohu trochu jej povznáší a usmiřuje, neboť poznává, že i doba trvání pomníků, byť i nejtrvanlivějších, jest prdem proti věčnosti." A poslední kapitola je klenot sám o sobě, mám na mysli ten duševní tělocvik.

Od úvodní studie má člověk trochu pocit, že si z něj někdo dělá šoufky. Ona je ta hranice mezi obhajobou pokleslého žánru, výsměchem, mystifikací a parodií poněkud tenká. Málokterá kniha skýtá seznam knih, které autor akutně shání a prosí o jejich poslání – kdo by totiž pohrdnul krváčkem? Pak jsou tam další parády, jako například údajné prémie pro kupující knih (kočáry!). Váchal vymezuje žánr a líčí jeho. Dějiny (s nemálo otravnými výpady proti současnosti, to mi přišlo zbytečné, na to je dost prostoru v samotném díle). A pak to začne. Spleť dějových linek, jedna linoucí se Čechami, druhá až někde v Barceloně – to však rozhodně není problémem, aby se pěkně sešly. Nejlépe s časovými hrubkami, podle nichž se Machar de facto potkává s Jezuity. Postavy naprosto podléhají ději, klidně se po rozříznutí krční tepny zase postaví na nohy a jde se, vždyť o napínavost a drama nemůže být nouze! Motivace žádná, psychologizace aby člověk rovněž pohledal, ale senzace hromady. Váchal vyhrocuje typické krvákové prvky do absurdna, nedbá na fyzické zákonitosti – přece to působí velmi promyšleným dojmem, když se na to díváme jako na parodii. Vypravěč, jenž neustále čtenáře o něčem ubezpečuje, vysvětluje mu a zbytečně naléhá, jen aby vybudoval napínavý moment, je svou lidovostí taky k popukání. Skvělý je i jazykový humor – španělské nejsou jen chřipky, ale i ptáčci. Na bázi takovýchto drobností dokáže autor vykonstruovat celou zápletku (protože kaple a kapela není to stejný). Ten humor se vyskytuje i situačně, někdy s jakousi iluzí – nůž není nůž, ale jen papír psaný za běhu, nejedná se o hlavu nepřítele, nicméně o obyčejný knoflík. Jindy se zas pokládají za zeď drahokamy místo střepů, pluje se v sudech se soleným masem, řežou se žebříky z matrace, zapadá se do lavin kvůli kořalce a vůbec – každá krátká kapitola poskytne něco tuze zvláštního. Nejde ale jen o prostý výsměch, což dosvědčuje jakási druhá část, v níž figuruje nakladatel Paseka – část osobnosti samotného Váchala. Dochází tak k románu o románu, kde po jezuitech, svobodných zednářích a tak ironizuje autor i sám sebe. Korektury probíhají, ale proč je využít, když se jedná jen o bibliofilii o pár kusech, ovšem s luxusním papírem? Závěrečný příchod dalších dvou postav do sebe skládá celou osobnost. Nedostatek papíru ořezává děje, ale vlastně se nic neděje – stálo to za to i takhle. Možná že i "pokleslé žánry" mají své kvality, své prvky, které by neměly být přehlíženy. Váchal se nebere vážně, ale vytváří knihu, která je vhodná jak pro postmodernistické badatele, tak pro do literatury nijak zaslíbeného čtenáře. Elitářské možná není nic a pokleslé taky ne – špatné může být cokoliv, když je to podáno jak rohlík se salámem. Když to je naopak rafinované, pak si člověk s radostí přečte i takový roztomilý krváček. Tomu hraběti umírající otec odkázal velkou sumu peněz s podotknutím, aby za ně pořídil kapli domácí. Syn však rozuměl, že si otec přál domácí kapelu a proto si za dědictví koupil harmonium, na kterém velmi krásné valčíky a smuteční pochody vyhrával. (s. 171)

Škoda že jsem tuhle bombu četla už ani nevím jak dávno a od té doby ji ne a ne sehnat. Naštěstí mi ji aspoň trošku nahradilo, když jsem nedávno pročítala Tajemství starého rodu od Karla Maye /samozřejmě jen ze zvědavosti a studijních důvodů, chacha ;-)/ Rozhodně, kdo si chce hrát, užije si:-) Nakonec, současné "harlekýnky" a Ren Dharkovky nejsou zas o tolik odlišné. Jen si nemyslím, že by zažraný čtenář tohoto žánru tu nádhernou parodii, kterou Josef Váchal s takovou láskou stvořil, pochopil. To je záležitost pro fajnšmekry :-)

Nic v Krvavém románu není náhoda. Tahle kniha je taková poklona a současně jeden velký žert, co ve skutečnosti míří jen k určité obci, i když to definitivně není to, co bych označil jako těžké čtivo. Váchal si utahuje z žánru, ze sebe, ze všech. Nicméně, jak jsem se nejdřív prokousával první polovinou loni v červnu, nedokázal jsem se do knihy dostat, možná proto, že jsem ji bral zbytečně vážně a snažil se držet příběhu, zatímco on tu vlastně žádný není, resp. to není o něm. V druhé polovině, teď, po půl roce, už jsem se chytal hlavně nadsázky a došlo mi, kam autor směřuje - a to jest největší z důvodů, proč 'Krvavý román' stojí za přečtení, je to dílo nadmíru české a trefné a snaží se působit a znít vznešeně, tak trochu exoticky, zatímco vypráví o laciných mordech a ještě lacinějších hampejznicích. Váchalův záběr, že si knihy dokázal i sám sázet, vázat i vydávat, o něčem vypovídá, vždycky je to známka vyššího zájmu, když kdokoliv (např. filmař) zná kompletně celý proces svého povolání a je schopný ho i sám dělat, zatímco v díle bez ostychu rejpe do všech a rozdává lidová moudra jako "Co chlap, to smrad." nebo "Komu se nelení, len nepěstuje." Střípky (co jsem si musel poctivě zakládat nebo zapsat poznámkou do papírku, že vám je sem musím napsat): "Oni sice mívali jednoho takového umělce, příjměním Žloutka, který už měl oči celé potočené, jak jimi k nebesům kroutil a o kterém bylo známo, že se půl hodiny před jídlem modlí (ač to dělal jen proto, aby mu vychladla polívka)..." (str.186) "Když se tak stalo, zahřměl na ně strašlivým hlasem: "K modlitbě, padouši!" (str.207) "Záhy se počaly rojiti z toho podniku ty nejrozmanitější obluzeniny národa českého." (str.211) "Velice ho zarmucovalo, že tomu žralokovi vykopnul oko." (225/226) "To, co začal Mistr z té španělštiny vykládati, byla ta samá anekdota, pro kterou už Kain Abela zabil... Ta anekdota byla tak pitomá, že by nad ní se bůh musel v hrobě obrátit, kdyby ji byl slyšel." (233) "Bylo patrno, že ta vyvrhlice z moře, jest nějaká zpustlice mravní, když tak do sebe dovedla tu lihovinu nalíti." "Jedině pohled na hvězdnatou oblohu trochu jej povznáší a usmiřuje, neboť poznává, že i doba trvání pomníků, byť i nejtrvanlivějších, jest prdem proti věčnosti." A poslední kapitola je klenot sám o sobě, mám na mysli ten duševní tělocvik.

Od úvodní studie má člověk trochu pocit, že si z něj někdo dělá šoufky. Ona je ta hranice mezi obhajobou pokleslého žánru, výsměchem, mystifikací a parodií poněkud tenká. Málokterá kniha skýtá seznam knih, které autor akutně shání a prosí o jejich poslání – kdo by totiž pohrdnul krváčkem? Pak jsou tam další parády, jako například údajné prémie pro kupující knih (kočáry!). Váchal vymezuje žánr a líčí jeho. Dějiny (s nemálo otravnými výpady proti současnosti, to mi přišlo zbytečné, na to je dost prostoru v samotném díle). A pak to začne. Spleť dějových linek, jedna linoucí se Čechami, druhá až někde v Barceloně – to však rozhodně není problémem, aby se pěkně sešly. Nejlépe s časovými hrubkami, podle nichž se Machar de facto potkává s Jezuity. Postavy naprosto podléhají ději, klidně se po rozříznutí krční tepny zase postaví na nohy a jde se, vždyť o napínavost a drama nemůže být nouze! Motivace žádná, psychologizace aby člověk rovněž pohledal, ale senzace hromady. Váchal vyhrocuje typické krvákové prvky do absurdna, nedbá na fyzické zákonitosti – přece to působí velmi promyšleným dojmem, když se na to díváme jako na parodii. Vypravěč, jenž neustále čtenáře o něčem ubezpečuje, vysvětluje mu a zbytečně naléhá, jen aby vybudoval napínavý moment, je svou lidovostí taky k popukání. Skvělý je i jazykový humor – španělské nejsou jen chřipky, ale i ptáčci. Na bázi takovýchto drobností dokáže autor vykonstruovat celou zápletku (protože kaple a kapela není to stejný). Ten humor se vyskytuje i situačně, někdy s jakousi iluzí – nůž není nůž, ale jen papír psaný za běhu, nejedná se o hlavu nepřítele, nicméně o obyčejný knoflík. Jindy se zas pokládají za zeď drahokamy místo střepů, pluje se v sudech se soleným masem, řežou se žebříky z matrace, zapadá se do lavin kvůli kořalce a vůbec – každá krátká kapitola poskytne něco tuze zvláštního. Nejde ale jen o prostý výsměch, což dosvědčuje jakási druhá část, v níž figuruje nakladatel Paseka – část osobnosti samotného Váchala. Dochází tak k románu o románu, kde po jezuitech, svobodných zednářích a tak ironizuje autor i sám sebe. Korektury probíhají, ale proč je využít, když se jedná jen o bibliofilii o pár kusech, ovšem s luxusním papírem? Závěrečný příchod dalších dvou postav do sebe skládá celou osobnost. Nedostatek papíru ořezává děje, ale vlastně se nic neděje – stálo to za to i takhle. Možná že i "pokleslé žánry" mají své kvality, své prvky, které by neměly být přehlíženy. Váchal se nebere vážně, ale vytváří knihu, která je vhodná jak pro postmodernistické badatele, tak pro do literatury nijak zaslíbeného čtenáře. Elitářské možná není nic a pokleslé taky ne – špatné může být cokoliv, když je to podáno jak rohlík se salámem. Když to je naopak rafinované, pak si člověk s radostí přečte i takový roztomilý krváček. Tomu hraběti umírající otec odkázal velkou sumu peněz s podotknutím, aby za ně pořídil kapli domácí. Syn však rozuměl, že si otec přál domácí kapelu a proto si za dědictví koupil harmonium, na kterém velmi krásné valčíky a smuteční pochody vyhrával. (s. 171)