Krvavá zima

První část - Podzimní prázdniny - začíná jako typický horor o mimozemské invazi a v tomhle ohledu funguje naprosto skvěle. Hildur Knútsdóttirová se s tím nemaže a události servíruje čtenářům se zručností vyučeného řezníka. Jenže jak je ústřední motiv báječně morbidní, samotné provedení selhává v žánrové přesvědčivosti. Což znamená, že v okamžiku, kdy má ke slovu přijít nějaká ta zápletka, rozehraná hrůza se začne proměňovat v rodinné drama o třech dějstvích. Celek pak má typicky islandský charakter, chladný a žoviální zároveň, přičemž jednotlivé detaily působí nechtěně uměle. A tak jsem neustále narážel na problém s tím, že mně postavy buď vadily pro svou uřvanost, nebo jsem jim emoce nevěřil vůbec. S tím se pak vážou pochybnosti o dějových zvratech, jež jako by chvílemi postrádaly logiku. Ale tady beru v potaz básnickou licenci, stejně jako věk čtenářů, na které kniha cílí. Naneštěstí závěr přichází v tom nejnapínavějším, takže namísto bombastického finále směle na zteč druhého dílu.

V Tuhé zimě už Hildur Knútsdóttirová popouští uzdu i romantice, takže nám za časů mimozemského útoku začne bujet milostný trojúhelník. Příběh každopádně navazuje přesně v okamžiku, kdy skončily předchozí Podzimní prázdniny, takže bez zbytečných úvodů jsme zase uprostřed akce. Jenže ta se kupodivu nekoná. Postavy odhalí pravdu o mimozemšťanech (která je ještě pitomější, než by mě kdy napadlo) a pak prožívají různorodá dobrodružství, jež jim všelijak komplikují život, v podstatě podle toho, co autorku zrovna napadne. Konec dobrý, všechno dobré a slabomyslná konspirace umírá společně s posledním řádkem téhle edwoodovské historky. Jedno se však knize upřít nedá a to je čtivost. Strhující atmosféra má blízko k filmu Monstrum, což znamená, že pozornost pomyslné kamery je upřena spíše na hrdiny, než na příčiny okolního dění. A kdyby spisovatelka zůstala v téhle rovině a nepouštěla se do pochybných vysvětlovaček a psychologických dramat, fungovala by její zpráva o krvavé „sklizni“ dokonale.