Krv je len voda

První dojem z knihy: to je tak šílený, až je to geniální. Uf, jedna z knih, na kterou nikdy nezapomenu. Dobře zpracované téma tohoto psychologického románu nenechá nikoho na pochybách, že někdo takto žije. Objevila jsem paní spisovatelku, od které budu číst vše, co napíše.

Nechat se takhle rozebrat na začátku roku, to jsem si zvolila moc hezky! Ani nevím, kde jsem na doporučení této knihy narazila, nicméně v knihovně jsem na ni čekala snad 3/4 roku a ještě jsem si ji mohla vypůjčit jen na měsíc bez prodloužení. Přečetla jsem ji tedy za dva dny, abych uspokojila i frontu po mně. Konec příběhu. Strašný. Zase jsem se utvrdila pouze v tom, jak nejdůležitější je pro dítě bezpodmínečná láska rodiče. Jak dysfunkční člen rodiny naprosto ovlivní veškerý chod a paralyzuje všechny členy, dosavadní sociální vazby a prakticky i ty budoucí. Jakékoli další fungování. Tady se rozhodně nedalo hovořit o klouzání po povrchu, autorka naopak šla do nejhlubší vrstvy lidského jednání a motivů. Znovu opakuji, že to bylo (díky) kvůli tomu vážně strašný čtení. Ať už by kniha dopadla jakkoli, nedivila bych se ničemu. Přemýšlím, jestli jsem četla někdy o odpornější bytosti než byla zde Matka. Rozhodně zaujala nejvyšší příčky žebříčku. U Otce se stále nemohu rozhodnout, jestli mi ho bylo líto nebo mi svou submisivitou až fyzicky vadil. A Klárka? Opět - strašný. A ať nejsem jen úplně negativní a v deziluzi - autorka si mě naprosto získala popisy postav a situací v závorkách, kdy se například jen někde uprostřed knihy mihne učitel tělocviku a autorka o něm v jedné větě řekne víc než kdyby měl pro příběh sebevětší význam. To všechno s ironií, nicméně vůbec ne lacinou. A děkuji za český překlad, ve slovenštině bych si knihu asi úplně “neužila”, už takhle vstřebávání tématu mi dalo dost zabrat.