Jakub Vandrovec je novým, originálním typem akčního hrdiny. Jamesem Bondem z divokého východu. Ze země, která je pro starý (vochlasty)... Místo elegantního obleku, bílé košile a pečlivě narovnané kravaty nosí gumáky, vaťák či uniformu po mrtvém skopčákovi a bolševickou ušanku. Místo ultramoderních vynálezů třímá v rukou vidle. Namísto martini-s-vodkou-protřepat-nemíchat užívá pro zlepšení instinktů domácí-lavórovici-rozhodně-nemíchat. °° Pavel mechanickým krokem přistoupil k baru a podal mu litrovou láhev Johny Walkera. Jakub nedůvěřivě pohlédl na žlutý obsah. "Zřejmě špatně destilovaná," poznamenal. °° Namísto Jejímu Veličenstvu slouží jen sám sobě, ovšem nemylte se. Nepotřebuje příkazy nějaké M, vystačí si se svou vlastní M(orálkou). A ta funguje neomylně správně, jen je třeba ji v té bezmála devadesátileté makovici pěkně chlapsky promazávat - destilátem, z něhož by každý jiný z fleku oslepl. Andrzej Pilipiuk prostě jen popsal idol svého rodného kraje, polsko-ukrajinského pohraničí, kraje, kde se zastavil čas. A stejně tak, jako se anglický i polský 007 - případně Limonádový i Samohonkový Joe - s ničím nemažou a nechávají za sebou hotovou spoušť, nemaže se ani autor a servíruje nám drsnou, východní, levnými lihovinami vonící a naprosto svéráznou bláznivinu.

Je to neuvěřitelné, ale s Jakubem Vandrovcem jsem se poprvé setkala v nějaké fanfiction povídce o Harry Potterovi (vážně, přísahám!) a už v té době mě tenhle polský exorcista zaujal. K jeho knihám jsem se ale dostala až nyní a musím zdůraznit jednu věc – tohle není pro všechny. Jakub je nejen exorcista ale i ochlasta, a to především. Každá povídka/kniha o něm je plná domácí pálenky, násilí a svérázného černého humoru. I když, závěrečná povídka Proti prvnímu přikázání ukazuje že mu padne i vážnější styl. Pokud si myslíte že vás v knižním světě nemůže už nic překvapit, můžu vám Jakuba Vandrovce jen vřele doporučit.