Kronika jedné hladovky

Je to deník (politického) vězně - čili od toho se odvíjí celková zajímavost knihy. Přiznám se, že mě některé pasáže moc nebavily - ale opět, je to deník, takže očekávat od této knížky něco jiného je vlastně trochu liché :). Texty jsou docela upřímným okénkem do duše pisatele, okénkem do ruského vězeňského systému (kde i černé a nekalé praktiky nejsou ničím neobvyklým), do života v lágru a (post?)sovětské byrokracie. Překlad je povedený (ani si ho nevšimnete - což je známka kvality) :). Přemýšlel jsem nad ním opravdu jen párkrát - a to pouze obdivně v několika případech, kdy jsem nedokázal rozlousknout, jestli takové spojení použil v urajinštině sám Sencov, nebo jestli ho šikovně do našich obratů přeložil pan Dvořák. V zápiscích se opravdu hojně objevují zápisy snů, takže si dovedu představit, že by pro kompetentního psychologa s adekvátními znalostmi a zkušenostmi mohly představovat zajímavý materiál k zamyšlení (sám Sencov se pro mne až poněkud úsměvně jakékoli psychologické nebo i duchovní spolupráci během hladovky křečovitě brání). Spíše než celkové zamýšlení se nad knížkou vede text k zamýšlení se nad Olegem jako osobou - ostatně, právě o tom deníky bývají. To samozřejmě někomu může přijít zajímavé, někomu pak už méně. V závěru knížky mi chyběl doslov - jak že to nakonec dopadlo. Kniha totiž striktně končí posledním deníkovým zápisem. Na jednu stranu chápu, že s následnými událostmi je čtenář, který po této už docela specifické knize sáhne dopředu seznámen, i tak mi ale nějaké zakončení "jak to celé dopadlo" v knize chybí.

Samozřejmě, že to není žádná beletrie, mě se to četlo dobře. Je tam vždy popis přírody, jak se mění z vězeňského okna, je tam Olehův zdravotní stav, jak ho cítí, jsou tam drobné postřehy z života v ruském kriminále a je tam děj. Ano, je tam, je tam napětí, kam to dopěje. Je tam očekávání konečného bodu. I když jsem věděl, že to Oleh Sencov přežil, přesto jsem cítil napětí až do konce.