Kronika jedné hladovky

Je to deník (politického) vězně - čili od toho se odvíjí celková zajímavost knihy. Přiznám se, že mě některé pasáže moc nebavily - ale opět, je to deník, takže očekávat od této knížky něco jiného je vlastně trochu liché :). Texty jsou docela upřímným okénkem do duše pisatele, okénkem do ruského vězeňského systému (kde i černé a nekalé praktiky nejsou ničím neobvyklým), do života v lágru a (post?)sovětské byrokracie. Překlad je povedený (ani si ho nevšimnete - což je známka kvality) :). Přemýšlel jsem nad ním opravdu jen párkrát - a to pouze obdivně v několika případech, kdy jsem nedokázal rozlousknout, jestli takové spojení použil v urajinštině sám Sencov, nebo jestli ho šikovně do našich obratů přeložil pan Dvořák. V zápiscích se opravdu hojně objevují zápisy snů, takže si dovedu představit, že by pro kompetentního psychologa s adekvátními znalostmi a zkušenostmi mohly představovat zajímavý materiál k zamyšlení (sám Sencov se pro mne až poněkud úsměvně jakékoli psychologické nebo i duchovní spolupráci během hladovky křečovitě brání). Spíše než celkové zamýšlení se nad knížkou vede text k zamýšlení se nad Olegem jako osobou - ostatně, právě o tom deníky bývají. To samozřejmě někomu může přijít zajímavé, někomu pak už méně. V závěru knížky mi chyběl doslov - jak že to nakonec dopadlo. Kniha totiž striktně končí posledním deníkovým zápisem. Na jednu stranu chápu, že s následnými událostmi je čtenář, který po této už docela specifické knize sáhne dopředu seznámen, i tak mi ale nějaké zakončení "jak to celé dopadlo" v knize chybí.

Silné svědectví, které navzdory autorovu trudnému osudu (za své protesty proti ruské okupaci rodného Krymu byl putinovským totalitním soudnictvím odsouzen v monstrprocesu za údajný terorismus ke dvaceti letům v lágru na Sibiři) není vysloveně skličující četbou. Mnohem víc je dokladem o vnitřní disciplíně a obrovské mravní síle člověka, který nechybí-li mu tyto dvě niterné, duševní vlastnosti, je i fyzicky schopen neuvěřitelných věcí. Sencov vydržel hladovět nepředstavitelných 145 dní. Podmínky mu sice poněkud usnadňovalo to, že se v lágru dostal – to ovšem díky podpoře demokratických politiků, občanských aktivistů a umělců z celého světa – postupem času do určitého výsadního postavení (Putin jej, i když by jinak asi rád, tím pádem nemohl jen tak nechat zemřít), a byť nejedl, dostával část podpůrných látek a vitaminů několikrát denně skrze kapačky. Na druhou stranu měl už dříve nemocné srdce a ochablé ledviny, je tedy bez nadsázky zázrak, že svou hladovku tak dlouho přežil. Snad nyní neprozradím příliš (ale většina čtenářů patrně Sencovův osud rámcově zná a těm, kteří o něm nic neví, doporučuji před četbou projít si třeba aspoň článek o něm na Wikipedii), doplním-li, že tuto hladovku přežil a ukončil ji právě 145. dne zdánlivě bezúspěšně, což dává jeho kronice jaksi defétistické vyznění. (V této souvislosti je zvláštní, že nijak zvlášť netematizoval své pohnutky, proč posledního dne tak nečekaně upustil od svého dříve tolik neochvějného odhodlání vytrvat třeba i do mučednické smrti, k níž by jistě vbrzku došlo v důsledku selhání vnitřních orgánů. Jednalo se o náhlý poryv pudu sebezáchovy, jenž se projevil doslova v poslední chvíli? Přesvědčil jej něčím jeho obhájce, s nímž se daného dne setkal? Nebo nějaký dopis od rodiny, o němž už se nestačil rozepsat?) Každopádně netrvalo už pak dlouho a byl spolu s desítkami dalších ukrajinských politických vězňů zadržovaných v ruských lágrech vyměněn a propuštěn, zpětně vzato tedy v jistém smyslu svého cíle dosáhl. No a navíc se mu podařilo celou dobu skrývat, uchovat a nakonec propašovat na svobodu tento unikátní deník. Krom toho, že se z něj člověk dozví mnoho o podmínkách v ruských věznicích, lágrech a trestaneckých koloniích v době po roce 2014, o tamní každodenní realitě, ale i o dění na kyjevském Majdanu (překvapilo mě, jak brutální, krvavé a vyhrocené byly tamní střety), o filmu, zejména sovětském, o literatuře a různých uměleckých osobnostech, lze v Sencovových záznamech nalézt i morální oporu, svědectví o vnitřní mobilizaci jedince, jež může výborně posloužit jako motivační návod, jako podnět nejen k zamyšlení, ale k i aktivizaci v boji proti zlu, bezpráví a lidské krutosti, malosti a mrzkosti. To začne být – obávám se – od letošního podzimu bohužel velmi aktuální i u nás v ČR. Tedy: Jen víc takto přímých a autentických textů o tom, jak čelit marasmu!