Krize republiky

Musím se přiznat, že jsem mírně zklamán, já mám dílo autorky hrozně rád, ale eseje mi přišli jaksi nedotažené. Lhaní v politice je paradoxně nejzajímavější v tom bodě, když se věnuje problematice v obecné rovině, což je minimum eseje,hlavním tématem jsou Pentagon Papers ,o kterých toho vlastně nic nevím. Kromě informací, které by se dali shrnout do pár vět. Celý kontext je mi cizí, uznávám, že historicky zajímavý, ale pro mě neopakovatelný na dnešní dobu. Prostě jsem z toho nedokázal nic odnést kromě historických faktů, kdybych chtěl pouhá historická bez jakéhokoliv přesahuje přečtu historickou publikace. Zkrátka jsem čekal od takto fenomenální autorky hlubší přesah. U občanské neposlušnosti mi chybí právně- filozofický přehled, takže narozdíl od Seta to z tohoto úhlu pohledu nemohu posoudit. O Revoluci je z textů pro mě nejzajímavější. Z hlediska srozumitelnosti oceňuji jasné vymezení pojmů, silný společensko- kulturní komentář rasový problematiky, studenských hnutí který má narozdíl od ostatních textů přesah do současnosti. Problematikou moci ve společnosti se mnohem lépe a obšírněji zabývali třeba již zmíněný Foucault a třeba Mills (co se americké společnosti týče. I přes mé poněkud kriticky poznámky rozhodně doporučuji přečíst, protože jen jméno autorky je zárukou kvality!

Mírné zklamání. Na rozdíl od jiných děl zde — s výjimkou O násilí — chybí přesah, na který jsem u ní zvyklý. Původ totalitarismu je jedna velká studie masové psychologie a kořenů tyranie, univerzálně aplikovatelná. Eichmann v Jeruzalémě je zase o zlu spravedlnosti a tuctu dalších nadčasových témat. Lhaní v politice — esej věnující se problematice, která je mi poměrně cizí. Nejsem dostatečně znalý historického kontextu vietnamské války a kauzy Pentagon Papers. Kdyby se Arendt držela obecnější roviny, mohl by být esej o mnoho zajímavější. Občanská neposlušnost — o něco podnětněji. Pojednává se v něm o odvěkém konfliktu občanské povinnosti a svědomí člověka, ovšem pointa mi nějak unikla. Nevím, zda je chyba na mé straně, nebo zda esej zkrátka není zcela dotažen. O násilí — zde již lze nalézt kýžený přesah. Arendt nejprve pojednává o apokalyptické šachovnici studené války, na níž konvenční válčení ztrácí svůj smysl. Dalším podnětným bodem je analýza studentského hnutí a důvodů, proč se mladí lidé mnohdy politicky radikalizují — dnešními slovy: proč z nich vyrůstají ZELENÍ ŠÍLENCI. Hnutí Free Palestine atd. Arendt přišla s vysvětlením, na který by dnešní konzervativní troubelíni sami nepřišli: mladí lidé pociťují větší strach z budoucích hrozeb než lidé starší jednoduše proto, že ve světě, v němž se tyto hrozby mohou naplnit, budou žít déle. Arendtová sama zmiňuje, že když se mladých lidí zeptáte, jak si představují svou budoucnost za dvacet let, začínají slovy: „Jestli se toho dožiju." Není divu — když máte v hlavě ortel jaderného armagedonu a v uších Forever Young. Totéž platí i pro dnešní, tolik vysmívanou klimatickou úzkost. Nyní k jádru věci — vztahu moci a násilí. Tam, kde jedno chybí, vyskytuje se v absolutní míře to druhé. Tato nepřímá úměra je osou celého eseje. Jde o distinktivní a provokativní tezi, která jde proti zažitému chápání: moc a násilí jsou protiklady, nikoliv synonyma. V běžném politickém diskurzu splývají. Říkáme, že stát má moc, protože disponuje násilím — armádou, policií, věznicemi. Arendt tento předpoklad demontuje. Moc podle ní nevzniká z hlavně zbraně, ale ze společného jednání lidí — je to energie, která se rodí tehdy, když lidé jednají pospolu a pro něco. Je ze své podstaty kolektivní a ospravedlnitelná v tom smyslu, že se opírá o jednání morálně podložené nějakým budoucím cílem. Naproti tomu násilí slouží k zachování status quo. Moc existuje pouze tak dlouho, dokud ji lidé udržují svou participací — pokud vojáci poslouchají rozkazy, jedná se o moc. Násilí je naproti tomu instrumentální — prostředek, nástroj, technika. A jako každý nástroj může sloužit různým účelům. Klíčové však je: násilí nastupuje tam, kde moc selhává. Tyranie není demonstrací síly — je dokladem politické impotence. Režim, který musí střílet do davu, přiznal, že ztratil schopnost vládnout mocí, tedy dobrovolnou spoluprací ovládaných. Tato nepřímá úměra má dalekosáhlé důsledky. Vysvětluje, proč revoluce tak často přicházejí nečekaně: zdánlivě pevné režimy se zhroutí přes noc, protože jejich moc byla již dávno prázdnou fasádou udržovanou pouze strachem. A vysvětluje také, proč vítěz revoluce, pokud okamžitě sáhne po násilí, přichází o moc právě v okamžiku, kdy ji získal. K poznámkám o revoluci se nemohu vyjádřit, neboť samotné dílo O revoluci jsem dosud nečetl — snad někdy příště. :D Podtrženo sečteno: nejedná se o nejzajímavější dílo autorky, avšak samotné jméno Arendtové lze považovat za jistou záruku kvality. Pokud ne celek, pak alespoň esej O násilí, který v češtině vyšel i samostatně.