Krize mého středo-věku

Co se nedá autorovi popřít je umění zajímavě psát, má bohatou slovní zásobu a umí ji adekvátně použít - stylisticky správně a zajímavě napsané. Co je mnohem horší je ale obsah, přesněji řečeno způsob nazírání na svět a obecně okolí včetně "kamarádů". I když jsem z knihy měl pocit, že autor snad ani žádného skutečného kamaráda nemá. V podstatě na každé stránce na mě vykoukl negativní přístup k životu a co chvíli jsem měl pocit, že čtu dílo egocentrika, uplakánka a snad i nešťastníka, u nějž je středobodem světa jen on sám. Chápu, každý jsme jiný a vidíme věci různě, ale proč autor "požaduje" od svých známých, aby se ho snažili pochopit, když sám to v podstatě ve vztahu vůči nim vůbec nedělá. V knize je dost často pomlouvá (ačkoliv si nejsem jistý, jestli si to uvědomuje) a sám to nazývá pravdou, která se má sdělovat. Navíc mám dojem, že některé věci snad ani nejsou pravda. Ještě u žádné knihy jsem snad nehodnotil takhle podrobně autora, ale zde je to z toho důvodu, že je tím "načichlá" celá kniha. Postupem času mě to začalo celé štvát a otravovat, v podstatě se jedná o "vyplakání se" jednoho zvláštního člověka. Knihu jsem dostal od známého k narozeninám a až po jejím dočtení jsem zjistil, že autora dobře zná a tak, jak to na mě celé působilo, tak je prý autor často vnímán i mezi známými.