Král utopenců

Trochu s tím bojuji, něco se mi líbí, něco méně a ještě něčemu zbla nerozumí. Zatím mne uchvátil Mandarinkový cech - hrdina má připravenu spoustu otázek na soudce u posledního soudu... Návaznosti mezi jednotlivými kousky slibované v anotaci ale marně hledám...

Tohle je ovšem paráda. Nevím, zdali dokážu nějak doplnit anotaci, protože ta je vážně výstižná ("sotva patrný detail z jedné v jiné maniakálně bují" – ano, to nenápadné opakování motivů!), nicméně za tenhle skvost patří Aleně Machoninové (tady není jméno na obálce jen pro nic za nic, musel to být výkon) i Fra velký dík. Kniha je dost bohatá na motivy, což dokazuje to, že ačkoliv je povídek čtrnáct, tak má v kapse Cvetkov mnohem víc podivných námětů – Čtrnáct románů Alexeje Cvetkova či poslední próza Skvrna, v němž protagonista luští texty jakéhosi možná ani neexistujícího Akulova. Člověk nechává lidem řezat končetiny a posléze je najímá jako své žebráky, jiný si najme od města strom v parku, na kterém se posléze oběsí, loď plná "utopenců" pluje po moři a touží po navštívení jejich krále. Ty texty už od začátku působí divně, časem si člověk zvykne, ale v ten moment ho Cvetkov vykolejí zas něčím nečekaným (povídka Mandarinkový cech, v níž se manuálně vyrábí nejen plodiny, ale i lidé). Je v tom jistá žánrová nespoutanost, snovost, technologičnost i fantastičnost, ale vždy to na mě působí současně. Co mě baví asi nejvíc, je jazyk. Stručný, ale se smyslem pro detail, plný hutných metafor, s poznámkami pod čarou, dokonce i s výstupy, jak vlastně daný text vyprávět. Skoro každá věta zde duní svou sílou a vypisoval jsem si vážně frekventovaně. ("Pro ty, kteří nedýchají, je vzduch jako drcené sklo."; "Co byste řekli na to, kdybyste v noci vstali zaujatí hlukem v koupelně a váš manžel tam v kouřící vroucí vodě vařil videokazetu?"). Cvetkov toho ve svých prózách říká vlastně docela málo, ale zároveň nezapomene nezmínit ledabylou drobnost. Asi nemůžu říci, že bych byl celou dobu v obraze – nelze knize upřít jistá divokost a topení se v proudu asociací se nelze vyhnout. Každopádně jsou častým motivem peníze (zřejmá Cvetkovova levicová orientace), které dostávají svoji absurdní podobu v povídce Cenart, v níž se samotné cenovky stávají komerčním uměním, za které je umělec zavalen penězi. Takovou tou východoevropská atmosférou a poťouchlostí mi to připomíná další autory povídek, které vyšly ve Fra – Clementa Setze a Lászla Darvasiho. Cvetkov mi ale přijde mnohem jazykově pozoruhodnější a námětově bláznivější. Rád bych se někdy posadil do restaurace Unavený velbloud a přečetl si tohle dílo znovu. Je to fenomenální dílo. Hlavně ten jazyk, ten jazyk! V každé buňce mého těla je vězeň, občas trochu napovrch vystrkuje prsty a pohybuje jimi, nechápe, jak je možné, že prsty jsou na svobodě, ale on sám ne. V takových chvílích vidím, že na stromech vypučely hieroglyfy. Všechny koruny se proměnily v živé popisy. Které si dvakrát nepřečtete. Které si dvakrát nepřečtete. Můj nábytek stojí kolem domu a jarně kvete. (s. 74) Řinčení skla. Sklo se sype do pokoje. Vbíháš do něj a rozsvěcuješ. Na podlaze leží ananas. Nepoškozený. Rozbíjet bezdůvodně sklo neznámo komu nazdařbůh je na jednu stranu zjevná výtržnost. Na druhou, výtržníci přece jen hodili ananas. A ne dlažební kostku. Zasklít okno přijde samozřejmě dráž, než co stojí ananas. Ale má cenu přepočítávat všechno jenom na peníze? Ananas se dá aspoň sníst. Uříznout si kousek třeba hned tady tím nazelenalým klínem skla, co se zasekl v rámu. Ostatně v době půstu se ananasy jíst smějí. V tom rozbitém skle a přilétnuvším ananasu je jakási omluva za způsobené nepohodlí, a dokonce i pokus škodu částečně uhradit. (s. 207)