Krajiny typu dandžia a jiné eseje o vědě

Vynikající knížka drobných textů o rozličných otázkách spjatých s přírodními vědami. Částečně jde skutečně o eseje o vědě, jak praví podtitul, částečně jsou to spíše takové zajímavosti, postřehy a nápady, ale tím rozhodně nechci říct, že by jejich přečtení nestálo za to. Radka Mikuláše si vysoko cením už od dob vydání Ledových Čech a Divoké přírody Prahy jako člověka, který dovede objevně uvažovat, psát a primárně především konat. A potvrdilo se to v knížce přítomné, jíž bych snad jedině drobně vytknul, že lehce klame svým titulem a obálkou. Myslím, že trochu ke své škodě. Krajiny typu dandžia (jakýsi čínský poněkud záhadný geologický koncept) je totiž název prvního textu s knihy, ve spojení s obálkou to ovšem při letmém seznámení působí, jako by celá kniha byla věnována právě tomuto jinak neznámému fenoménu. Jistě, ta exotičnost může působit lákavě, ale také příliš odbornicky, takže čtenáře, kteří dosud dílo Radka Mikuláše neznají (a upřímně nevím, kolik čtenářů si jeho texty našly v sobotní příloze donedávna babišovských Lidových novin, pro něž byly původně psány), může spíše odradit. A to je škoda. Radek Mikuláš totiž zpravidla dovede vytvořit skvělý mix odborné erudice, slohové poutavosti, svěžesti nápadu, překvapivosti úhlu pohledu, špetky humoru a osobní vzpomínky či zkušenosti.

Existují učenci a vědci, kteří trpí takzvanou fachidiocií – úzkou oborovou zaslepeností, která takto postižené uvězňuje ve své specializaci. Druhým extrémem je to, čemu říkám „broukpytlíkovství“. Takový člověk dokáže sypat moudra na jakékoli téma, včetně těch, která zná jen okrajově. Těch je dnes poměrně dost (včetně geologů – nebudu jmenovat) a bývají vděčnými přispěvateli do nejrůznějších médií. Geolog a paleontolog Radek Mikuláš, odborník na slovo vzatý, se v této sbírce esejů vydává právě tímto směrem. Kromě úvah ze svého oboru tu nabízí i zamyšlení nad klimatologií, ochranou přírody, umělou inteligencí, lékařstvím a dalšími oblastmi mimo svoji hlavní specializaci a je to trochu znát. Díky tomu mi přišlo, že některé eseje vyšuměly do ztracena. Například „Horor o čmelácích“, kde jeden jeho náhodný nález hromady zohavených mrtvolek čmeláků uzavírá svojí ničím nepodloženou teorií o možném kanibalismu čmeláků. V eseji „O kráse monokultur“ zase polemizuje s obecně přijímaným názorem, že druhově pestrá krajina je hodnotnější, než druhově chudá – přičemž své hodnocení staví spíše na subjektivních než objektivních důvodech. Na druhou stranu je tu spousta zajímavých informací, zejména v částech, kde komentuje nejnovější geologické či paleontologické objevy a teorie. Text tak v podstatě zachycuje stav vědy ve druhém a třetím desetiletí jednadvacátého století. Oceňuju i autorův nadhled a lehký humor, díky čemuž se knížka dobře čte.