Krajina půlnočních stínů

Dočteno, doprohlíženo, teď už jen zbývá vrátit spodní čelist zpět do kontaktu s horní a poděkovat trudošovi, že mě svým komentářem upozornil na tento komiksový skvost. Co se zpočátku tváří jako krimi thriller v krvavém stylu Chrise Cartera, brzy nabere Gaimanovu fantaskní podobu, s patinou hororů Stephena Kinga a znepokojivého podivna Joe Hilla. Takový „Pistolník“, akorát pevněji ukotvený v našem světě: méně magie, více záležitostí kolem víry. A já celou tu cestu za lidskou duší, souboj mezi Nebem a Peklem prožívala na maximum, jakkoliv nejsem zrovna religiózně založená osoba. Zamlouvala se mi také grafická stránka, snad jen vytřeštěných očí to chtělo trochu méně a možná by neškodila větší nápaditost při tvorbě rámečků. Rozvolněná kresba doprovodného příběhu už mi tolik nesedla - chápejte, David Grey je fešák (pánové tedy mají kočku Laurel) a najednou z něj byla taková roztřepená příšerka. Ovšem zápletka této povídky se mi náramně trefila do vkusu, měla správnou dávku tajemna i vtipu. A cesta, která autora vedla k vytvoření komixu, rozhodně nepostrádá kouzlo. Nicméně morální apel v mém případě poněkud narazil na hradbu zkušeností s lidmi, s nimiž bych prý měla soucítit. Odér alkoholu, agresivity a často vyloženě primitivismu těch z okraje společnosti mě nutí chodit oklikou. Přímá trasa totiž zřídka vedla k povznášejícím, nebo přinejmenším ne zcela nepříjemným zážitkům. Sorry, Mr. Straczynski… and thank you very much! 95%

„Klíč ke „Krajině půlnočních stínů“ máte ve vlastních rukou. Co s ním uděláte, je jen a jen na vás“. …........všichni zažijeme ještě alespoň jeden nádhernej den......... Tohle je síla. Surový příběh. Kresba nádherná až mystická. Scénář je dokonalost sama. Pan J. Michael Straczynski toho, podle úvodu, dost prožil. Do tohoto příběhu doslova vložil celou svou duši. Myslel jsem si, že tento příběh budu mít tak na dva tři dny a … ne. Na jeden den mě to totálně pohltilo. Trošku jsem si nechal na druhý den. A to jsem nikterak nespěchal. Komiksová okna jsem prohlížel až do detailů – prostě jsem se propadl na druhou stranu. Malá ochutnávka: V šesti případech z deseti je první člověk, kterej nám dá slušnou informaci, vrah. Ze všech mejch nejlepších svědků se nakonec vyklubali vrazi. Navykládají spoustu nesmyslů, jen aby vás svedli ze stopy. Řeknou, že se něco stalo ve dvě, jen abyste se neptali, co dělali v jednu. Jasný? Myslím si, tedy vím, že jen tak nezapomenu. Ale jedna scéna se mi neustále přehrává před očima. Nevím, proč je to zrovna tato scéna. Odehraje se někdy v půlce příběhu. Laurel se tam pořeže, venku je zima a ona odchází do toho mrazu. Krev na ruce jí zamrzne a ona celý ten strup odhodí, ...jako sněhovou, krvavou kouli. Fakt netuším, proč mě zrovna tato scéna pohltila. A nebojte, to nebyl spoiler, protože jsem prozradil jen nepodstatnou část toho celého incidentu. Citát: Zahrajeme si, jen chvilku, na to, že jsi bůh. Zajímavou a zároveň mrazivou skutečností je fakt, že jsem v podstatě nevěděl, co příběh obsahuje a kam nás (mě) zavede. A proto jsem ani nepřemýšlel, co si pustím k poslechu, až budu příběh číst. Tak že s otevřením první stránky jsem si pustil Cattle Decapitation. Vím, mnozí ani nevědí, že nějaká taková skupina existuje. Pro mnohé je to skupina „na druhé straně“, nebo chcete-li, „pod chodníkem“. Mrazivé na tom je to, že se jedná od Eko-Death Metal. Skupina zpívá o ekologii, a o tom, že z lidí se stávají stíny, které jsou pohlceni okolní realitou. Citát: Další dneska odpoledne propadl skulinou v chodníku. Stále mám takový divný pocit, že mi něco uniká. Napsal jsem toho o tomto příběhu dost, ale myslím si, že jsem vlastně nenapsal nic. Četl jsem celý den. Bojím se noci? Nevím. Měl bych se bát? Možná ano. Bát se krve a monster, co se mění v lidi? Nebo se mám bát lidí, co se mění v monstra? Kdy poznám monstrum a jak poznám člověka? Den po dni, kousek po kousku jdem vstříc svému životu. Sakra, jsem se málem rozbrečel u vlastního komentáře. Citát: ...a infarkt nikde, když ho potřebujete.