Krajina jazyka

Čte se to jako proud řeky. Dokážu si představit autora, jak sedí na lavičce v parku, svačí a skalpelem v hlavě si soustředěně komponuje verše. Ty v sobě mají tajuplnou neurčitost a zároveň jakousi přesnost, takže v nich vládne podnětný paradox, který pro mě odlišuje průměrné veršování od neobyčejné poezie. Zajímavý je také doslov Cédrica Demangeota a překladatele Petra Zavadila. Musel jsem se nad ním usmívat. Pokud tam někde na pařížských lavičkách opravdu sedí Brice Petit a v hlavě se mu míhají takovéto knihy, tak bezva. Ale nepřekvapilo by mě, kdyby se ukázalo, že jde o půvabnou - ale přesto mystifikaci.