Krach Temné pozadí Kubiceho aféry

Přečtení této knihy mi trvalo dost dlouho. K tomu hlavně přispělo docela náročné téma knihy. Kniha mě dost znechutila. O české politice jsem nikdy neměl moc dobré mínění. Ale poznání čeho jsou někteří politici schopni, aby se dostali k moci, je dost nechutné a zdrující. Klidně zničí život mnoha nevinných lidí, aby pošpinili některé členy protivnické strany a tím i celou stranu. Prostě moc nade vše.

Lihová mafie za první republiky: Polostátní podniky První známá lihová aféra vypukla v roce 1923 v souvislosti se senátorem Karlem Práškem, který zastával funkci předsedy Senátu v Agrární straně. Senátor prášek byl usvědčen z uplácení vládních stran, některých církví, státních úředníků a novinářů lihovarníky. Základním cílem tedy bylo udržení stamilionových zisků, které by se získaly z prodeje nezdaněného lihu. Výrobní cena lihu se včetně daně pohybovala mezi 25 až 30 korunami za litr a prodej nezdaněného lihu ve výši 40 korun za litr. Z části nezákonně získaných peněz lihovarníci za účasti senátora Práška Agrární strany vytvořili tajný korupční fond. Z něho měli vyplatit „agrární straně 4,4 milionu korun, sociálně demokratické straně 2,5 milionu korun, národním socialistům 5,2 milionu korun, národně demokratické straně 1,1 milionu korun, slovenské ľudové straně 3,4 milionu korun, českým lidovcům 560 tisíc korun.“ Zkrátka o peníze nepřišli ani některé církve jako římskokatolická církev, která dostala jeden milion korun, evangelické církve dostaly 180 tisíc korun, židovská náboženská obec 460 tisíc korun. Na korupci úředníků ve státních úřadech a korupci novinářů šlo 2,3 milionu korun. Zkrátka si nepřišel ani tzv. Masarykův fond, na který lihovarníci z tajného fondu poslali 3, 7 milionu korun. Stát sice po Práškově aféře prosadil důslednou daňovou kontrolu produkce lihu, ale Agrární strana z této situace uměla vytěžit maximum. Aniž by porušila zákon, tak její členové pobírali vysoké platy z členství ve statutárních orgánech lihovarnických společností a funkcí v lihovarnických organizací. Do pokladny strany směřovala část příspěvků vybíraná od členů lihovarnických společností. Na seznamu korupčního fondu není uvedena Komunistická strana Československa, která se na korupci zkrátka nepodílela. Dovolím si proto vyvrátit rčení, že krást jsme se naučili za komunistů. Práškova lihová aféra je totiž důkazem toho, že první republika v roce 1923 naši zemi už dávno korupčně předčila. Zdroj: Blažek, P.: Krach – Temné pozadí Kubiceho aféry, Brno, nakladatelství Jota 2009, s. 49 - 50