Tohle byla hodně zvláštní, temná, ale také originální a čtivá kniha. V pasážích z minulosti a současnosti dojde na představení hlavních postav, k seznamování s metalem, ponejvíce s tím černým, k založení kapely, k nahrání dema, ale taky na násilí, drogy a drobnou kriminalitu. Postavy jsou problematické, což není v žánru black metalu nikterak neobvyklé, škoda jen, že nejsou hlouběji vyprofilované. Budoucnost přináší dystopii podanou s velikou nadsázkou. Román hodnotím kladně, ale zaujme spíše vyznavače metalu. Na závěr pohaním obal knihy, ten není moc vhodný. Tisíckrát lepší by byla černobílá fotka lesa, nebo pár týpků s corpse paintem. Citace: Celé to znělo ponuře, mrazivě a ztrápeně, jako by se někdo na pokraji sil plazil blátem, jenže při pozornějším poslechu jsme si uvědomili, že ten rytmus je vlastně neuvěřitelně rychlý. Tak rychlý, že to celé znělo, jako bych poslouchal nějakou sonickou šmouhu, z níž sotva rozeznávám obrysy. Bylo to něco úplně nového, metal posunutý do nového stupně brutality. "Co to je? To zní fakt kurevsky skvěle!" "Darkthrone. Říkají tomu black metal, teď se to objevilo v Norsku. Je to trochu jako starý Venom, Bathory nebo Mercyful Fate, ale ještě o něco brutálnější."

Metalem jsem nepolíbená, proto jsem si v rámci čtení Kovu pouštěla ukázky zmiňovaných kapel, oprášila jsem Kmeny, ve kterých je kapitola věnovaná Black metalu, a ve starém čísel VICE jsem našla dvojstranu o zásadních metalových kapelách a jejich filosofii. Tohle jsem si odnesla. Black metal je subkultura na okraji metalové scény vycházející z misantropie, tedy nenávisti k lidstvu (nikoli však prý k člověku jako jednotlivci) především za to, jak se chová k planetě. Na druhé straně je zde zásadní obdiv k přírodě. Původní blackové kapely vyznávaly satanismus, ten ale u současných kapel ustupuje do pozadí. Co se týká účinku hudby na mě, zaprodance systému, mamynku nakupující ve slevách a stádní ovci, ten byl takový, jaký metalisti jistě zamýšleli - odpudivý. Jsem si ale vědoma toho, že kdybych black potkala v době dospívání, kdy jsem se musela popasovat se svoji rozervanou duši a identitou, že bych v něm dost možná našla útočiště, jako jsem je tenkrát našla v jiném hudebním směru. Nemít valné mínění o společnosti a mít komunitu a místo, kam se před světem můžu schovat, a když nemůžu, tak se aspoň zahalit do zvuku ze sluchátek, to dobře znám. V tom hlavnímu hrdinovi Nikovi rozumím. Nikův příběh je jistě pozoruhodný, místy mrazivě dystopický, podle mě má však kolísavou kvalitu. Některé linky jsou skvěle propracované (například linka syna), mizí a objevují se, když to nečekáme. Jiné mi zůstaly záhadou. Jak se k moci dostala metalová strana a jaké byly vůbec její cíle? Místy mi život podle metalové strany připomínal anarcho-kapitalsmus, zároveň však šlo o totalitu, což si dost odporuje. Nevím. Asi bych se potřebovala zeptat autora. Každopádně mám pocit, že Kov je jednou z knih, které si musíte (musím) přečíst víckrát, aby vynikla jejich celistvost. Na začátku knihy jsou útržkovité a bez kontextu fádní informace, které si jako čtenář nejsem schopna zapamatovat a propojit s pozdějšími informacemi v knize. Z konce knihy jsem proto přeskočila znovu na začátek a příběh mi zapadl do sebe. Přes výhrady mi to přišlo dobré a dávám 3,5 hvězdy v pěti.