Koutnice

Když jsem před lety četl její Skrýše, byl jsem spokojený. Dost básní mě sice míjelo tématicky – nic mi neříkaly, ale vnímal jsem, že kvalitu mají. Ale loňská Koutnice je pro mě něco úplně jiného – ta témata mě samozřejmě pořád často míjí. Nikdy neporodím děti a nebudu mít na prvním místě ty nejmenší tohoto světa, chudé a přehlížené (a vím, že Tereza Šustková to tak autenticky má). Nebudu nést ženství a vztahovat se ke Kristu jako ona. Ale tentokrát je síla té poezie taková, že právě ty básně, které se mě nemají týkat, jsou jako pasáž evangelia, které jsem nikdy neslyšel (i když jsem to považoval za nemožné). Ona rozumí jazyku, není to takové to psychohygienické vypisování se z únav, bolestí, víry. Je to (nakolik to může posoudit takový Vítek) poučená, kvalitní, promyšlená literatura - která má pomoci pojmenovat to, co v sobě nalézají ti, kteří únavu, bolesti a víru znají.

Téma sbírky je napětí mezi řádem a svobodou v člověku. Lyrická mluvčí si potřebuje vydobýt prostor vlastní integrity, jedinečnosti. Zároveň ale respektuje Bohem nastavený pořádek světa. Není to tak ona primitivní vzpoura proti systému. Jde o vnitřní rozpor, potřeba naplnit předem danou roli je stejně niterná jako potřeba být sama sebou. Metonymií tohoto rozporu je koutnice, plachta oddělující rodičku od zbytku světa. Ta na jedné straně představuje roli, kterou společnost (či vyšší moc) jedinci přiřkla. Na druhou stranu ale vymezuje také soukromý posvátný prostor, do nějž nikdo z vnějšku nemá právo zasahovat. Těžko by se hledalo výstižnější zobrazení vnitřního dilematu, o němž sbírka je. Podobnou roli hrají ve sbírce také děti. Na jedné straně jsou tím nejosobnějším, nejintimnějším, co matka má, např. báseň – rozhovor s vlastním dosud nenarozeným dítětem. Na druhou stranu jsou ale děti břemeno vložené na ni uspořádáním světa. Mluvčí je nese doslova na zádech, bolestně cítí vlastní hrb, cítí jak měkne a aby se neroztekla jako máslo, potřebuje brnění. Napětí a bolest se zhmotňují, desublimují do fyzického světa. To činí obrazy silnými, výmluvně vypovídajícími o křehkosti a intimitě. Vnitřní napětí vnímáme i barevně. Dominantní barvou je bílá (cukr, sníh, plátno, peřiny, pára, stěny, mouka, svíce, světlo, mléko, sůl…), ale objevuje se poměrně často i černá (káva, dým, tma, popel, slepota, uhlí), přičemž poměrně často obě kontrastují (chléb a sůl; pod kořeny lilií; kdo mě pronese nocí / zabalenou do bílého prostěradla; musel jsi vyhnat to jehňátko […] nedalo ti spát o adventní noci). Panuje napětí, ale pouze vnitřní. Působí bolest, ale jde o boj mezi dvěma dobrými principy, z nichž každý si hledá své místo (mj. já sama x manžel, děti). Často se objevuje krev, oheň a dokonce smrt, přesto se vše ale odehrává ponejvíce v tichu, v bezpečí domu a zahrady. Koutnice je vnitřně koherentní, obrazově silná a nadto tematicky originální sbírka.