První díl byl naprostá katastrofa – označila jsem ji za nejhorší knihu, jakou jsem kdy četla. Světe div se, druhému jsem celkem přišla na chuť a říkala jsem si, že s každou další knihou to třeba bude lepší a lepší.
Ne.
Vždycky když už to vypadalo nadějně – trvalo to max 2 stránky. Neřekla bych, že to je zklamání, protože jsem se naučila od téhle série nic neočekávat. Nebyl tam žádný vývin vedlejších...
První díl byl naprostá katastrofa – označila jsem ji za nejhorší knihu, jakou jsem kdy četla. Světe div se, druhému jsem celkem přišla na chuť a říkala jsem si, že s...
První díl byl naprostá katastrofa – označila jsem ji za nejhorší knihu, jakou jsem kdy četla. Světe div se, druhému jsem celkem přišla na chuť a říkala jsem si, že s každou další knihou to třeba bude lepší a lepší.
Ne.
Vždycky když už to vypadalo nadějně – trvalo to max 2 stránky. Neřekla bych, že to je zklamání, protože jsem se naučila od téhle série nic neočekávat. Nebyl tam žádný vývin vedlejších postav, které byly ploché a nevýrazné nebo ději samotném (jestli se tomu vůbec dá říkat děj). A neustálé rádoby milostné dialogy Poppy a Casteela už byly otravné. Jejich vztah se nedal brát vážně – to není vztah, ale posedlost.
Svoje pozitiva to ale mělo, takže začnu od nich. Poppy už nebyla tak otravná a hloupá jako v předchozích dílech. Dospěla, má sebevědomí a dokonce i víc mluvila, místo toho, aby se držela zpátky a dokonce uměla být i vtipná (ne že bych na ni změnila názor, už od začátku mi vůbec nesedla a za mě je to jedna z nejhorších ženských hrdinek vůbec). Sem tam jsem se uchechtla nad vtipnými hláškami, ale to je asi tak všechno.
Těch věcí, co jsem nemohla vystát bylo hodně. Tohle seznam jen některých z nich:
- moderní jazyk („Asi budu brečet jako želva, vedle jak ta jedle, ať ti políbím prdel, blízko mého ptáka, jako bych spadla z višně, další super schopnosti, my s tátou, v pohodě, jo atd…)
- neustálé narážky na sex, Poppynu nahotu, její oblečení a oplzlé poznámky, které byly vecpané, kde se dalo
- milostný trojúhelník
Líbil se mi určitý odstup, jaký měl Kieran od Poppy. Jejich vztah připomínal bratr-sestra a bylo to hezké. Teď spíš připomíná kamaráda s výhodami. Zdá se, že nemá žádný osobní život, koníčky – cokoli! Je to hrozná škoda, protože jsem si ho ve dvojce zamilovala a připadal mi v celé sérii jediný se zdravým rozumem. Teď se vsadím, že se s Poppy ve čtvrtém dílu vyspí a pak si dají s Casteelem trojku. Autorka ho doslova vnucuje do milostného trojúhelníku.
Zároveň nemůžu uvěřit, co zase vymyslela (scéna potom, co Poppy oživili). Když už jsem si myslela, že to nemůže být víc bizarní, opět se překonala. Mám ráda erotické romány, ale tady to bylo prostě… Ew! Představte si, že jste něco jako zdrogovaní, máte sex s přítelem, kterého nepoznáváte, natož abyste poznávali vlastní jméno a u toho asistuje jeho nejlepší kámoš. Divné? Slabé slovo. Přímo odporné. Rovná se to znásilnění, stejně jako v mnoha případech v předchozích dílech.
- Poppy je tak speciální a s každou knihou nám autorka odhalí, že je ještě speciálnější, než jsme si dosud mysleli
Vsadím se, že v příštím díle bude oživovat mrtvé, chodit po vodě a měnit vodu ve víno. Navíc ani na své schopnosti nepotřebuje výcvik. Použila je jednou nevědomky a už je dokonale ovládá. Stačí jen pomyslet a zničila by i celou planetu. Už jsem přestala počítat, kolikrát nějaká postava řekla, že je Poppy výjimečná a naprosto úúúžasná. Všichni se jí klaní, pějí chvalozpěvy a líbají ji boty.
Dále mě zarazil její spojení s vlkodlaky. Ve dvojce mi přišlo zajímavé, že má Anlanďan za ochránce vlkodlaka a mají mezi sebou hluboké pouto. Poppy ho vzala na sebe a jediná reakce Casteela a Kierana? V pohodě! Protože je to přece Poppy! Kdybych já měla s někým pouto tak hluboké, že bych fyzicky cítila, kdyby toho druhého někdo mučil (vzpomínáte na Kieranovo vyprávění ze dvojky?), a to se potom protrhlo, zuřila bych. Ale každý vlkodlak je s tím v pohodě. V podstatě jsou teď Poppyini otroci – vycítí když má noční můry, musí poslechnout když jim to nakáže a když se Poppy ocitne v nebezpečí, jsou schopni roztrhat i své přátelé a nemají možnost svobodného rozhodování. Už jsem se zmínila, že Poppy je naprosto úžasná?!
- Poppyny nekonečné, nudné vnitřní monology
Kdyby kniha byla napsaná v er-formě, myslím, že by to bylo čitelnější. Doslova jsem při jejích myšlenkových pochodech trpěla. Pořád opakovala to samé dokolečka.
- Poppy má otázku (už jsem na tu větu alergická!)
Ve dvojce se to dalo ještě snést, ale tady mě to otravovalo víc než zmínka o dolíčkách, stejně tak už jsem protáčela oči sloup při otázce: Jsi v pořádku?
- každý je Poppy doslova posedlý
Casteen až chorobně, ale to není nic nového. Tohle je problém u většiny fantasy-romantických románů. Hlavní hrdinka je ze začátku nijaká a vypracuje se na dokonalou bohyni, kterou všichni zbožňují, touží po ní a mají přehnanou potřebu ji chránit (i před ní samotnou). Svět se doslova točí jen kolem Poppy.
Kniha je naprostý guláš. Taková kombinace fanfikce, při čemž si autorka plní své sexuální fantazie a hraje hru „jak naplácat co nejvíc šíleností do jedné knihy“. Absolutně jsem vzdala naději zapamatovat si veškeré informace, jména, místa a vlastně i pravidla jak tenhle svět vlastně funguje. Tak příšerný wordbuilding jsem ještě nečetla. Pořád se jen mluví, vysvětluje a vytvářejí teorie, místo aby nám to bylo naservírováno postupně. Když se probírá něco nového, dialogy jsou na jedno brdo. Probíhají stylem – Poppy má otázku, Cass a Kieran odpovídají. Dokola.
Měla jsem pocit, že stojím pořád na jednom místě a logika tu absolutně nehraje roli. Celá kniha se točila v samém kruhu - akce, sex, dlouhé povídání, sex, víc povídání, narážky na sex, další povídání, akce.
Ne. Dost, stačilo. S touhle sérií definitivně končím, než ji autorka dodělá ještě víc.
Číst více
Číst více